Plzeň - Ve středu oslaví 40. narozeniny, pro aktivního fotbalistu požehnaný věk. Pavel Horváth by jubileum nejraději oslavil na hřišti, ale v rozhovoru pro oficiální web Viktorie Plzeň přiznal, že kvůli chronickému zranění kotníku se už na trávník zřejmě nepodívá.

"Budu věřit tomu, že když se nám poštěstí a podaří se získat titul v nějakém předstihu, tak se mi povede dostat se s nějakým obstřikem kotníku do kádru a naposledy si šlápnout na hřiště. Takhle jsem si to vysnil já, ale reálně to je spíše tak, že už jsem mimo definitivně," řekl v rozhovoru.

V posledních dnech ho totiž trápí bolest kotníku levé nohy, která nechce ustoupit. "Před měsícem jsem byl v plném tréninku, byť s nějakými komplikacemi, které věk nezadržitelně přináší. Stále jsem ale byl stoprocentně připravený. Teď mám hendikep, který mě poměrně dost limituje a vypadá to, že svou kariéru dojezdím na kole a doplavu."

Mrzí ho to i přesto, že ve středu oslaví čtyřicátiny, což je věk, kdy už si většina profesionálních fotbalistů užívá zaslouženého důchodu. "Já se ale na čtyřicet necítím. Možná ráno a někdy večer, ale jinak jsem pořád v kolektivu mladších a někdy výrazně mladších kluků, takže myšlením se za čtyřicátníka nepovažuju," tvrdí Horváth.

Už na podzim ale věděl, že tohle bude jeho poslední sezona a postupně se začne přesouvat do trenérské pozice. S koncem aktivní kariéry se tedy smířil, jen ho mrzí, že přichází pořád i tak předčasně. "Moje manželka mi ale říkala, že jsem si už snad svoje odehrál, ať jsem v klidu, a má samozřejmě pravdu. Nějaký rok už jedu přesčas, ale jsou to přesčasy příjemné," říká.

"Ještě nevím, jestli budu trenér"

Druhým dechem ale dodává, že sám ještě neví, jestli se z něho stane naplno trenér. "V současné době mám nějak naplánovanou budoucnost, ale nedokážu říct, jak dlouho bude spojená s trénováním nebo s prací v klubu. Já osobně budu dělat všechno proto, abych to zvládnul a byl Viktorii dále prospěšný. Znovu opakuji, že nevím, jestli budu dobrý trenér, jestli vystuduji licenci a ani nevím, jestli mě to bude bavit."

Jako hráč toho má za sebou spoustu, paradoxně největších úspěchů ale dosáhl v době, kdy už si myslel, že s kariérou skončí. "Když jsem byl v angažmá v Japonsku, tak jsem přemýšlel, že tam prodloužím o rok a skončím. Nakonec jsem se vrátil do Česka, do Sparty, pak přešel do Plzně, kde jsem myslel, že zvládnu sezonu nebo dvě. Nakonec tady možná získám tři tituly a dvakrát jsme postoupili do Ligy mistrů, povedlo se tu něco neskutečného," rekapituluje Horváth

On sám se během té doby stal vedle trenéra Pavla Vrby ikonou plzeňského fotbalu a těžko mu to už někdo odpáře. "Já myslím, že to je tou mou vizáží. Mám kromě zubů i výrazný pohled," zlehčuje svou pozici dlouholetý kapitán Viktorie.

Vyučil Jiráčka či Daridu

Výraznou stopu ale Horváth zanechal i jako učitel přímo na hřišti. Vedle něho  v záloze vyrostli hráči jako Petr Jiráček či Vladímír Darida, kteří jsou stabilními členy české reprezentace. Hvězda pro slovenský národní tým se zase zrodila v Patriku Hrošovském.

"Samozřejmě, že mě těší, že jsem jim mohl trochu pomoct, tak doufám, že na mě teď budou vzpomínat v dobrém, třeba jako já vzpomínám na své spoluhráče, kteří mě učili. Třeba Romana Sokola nebo Pavla Medynského," vzpomíná.

Na týmové oslavy jubilea teď není čas, sezona vrcholí a Viktorka bojuje o titul, proto si prý přiťukne jen s rodinou a křepčení se spoluhráči nechá možná až na oficiální rozlučku s jeho kariérou, kterou klub plánuje na červen.

"Na to se těším i netěším. Když jsem třeba viděl, jak emotivně se loučil Tomáš Vlasák, tak to byl hodně silný okamžik, já doufám, že to bude lidi bavit a že to třeba spojíme s oslavou titulu," přeje si plzeňský kapitán.