Plzeň - Naposledy obul kopačky a rozděloval gólové přihrávky. Plzeňská fotbalová legenda Pavel Horváth ukončila úterním exhibičním zápasem hvězd svou aktivní hráčskou kariéru.
Akci "Horviho poslední desítka", kterou sledovaly vyprodané Štruncovy sady, ozdobilo 19 gólů, utkání červeného a modrého týmu totiž skončilo výsledkem 12:7. Čtyřicetiletý veterán se při něm blýskl precizně proměněnou penaltou či trefou z půlky hřiště. To byla ale poslední tečka, teď bude trojnásobný ligový šampion Viktorie rozdávat moudra jako trenér.
Dneškem pro vás skončila jedna etapa, jak bude vypadat ta další?
Jsem domluvený, že budu pokračovat v Domažlicích jako trenér. Dnes jsem ráno dělal přijímačky do trenérské školy, ještě nevím, jak jsem dopadl, zítra budu znát výsledky. Mám z toho celkem dobrý pocit, tak snad se to povedlo.
A co vaše další působení ve Viktorii?
Já odsud úplně neodcházím. Otvírá se tu fotbalová akademie, nějakou měrou bych se na tom měl podílet. Budu se tam nějak objevovat. Uvidíme, jestli taky bude zájem o nějakou mou konzultaci o soupeřích. Domažlice jsou navíc farma Plzně, takže já s ní zůstanu ve spojení.
Dokážete být přísný trenér?
Bude to nové pro mě i pro kluky. Kluci by vám určitě řekli, že to na hřišti nebyly se mnou jen legrácky. Já doufám, že by mi to mohlo jít. Netvrdím, že budu hned výborný trenér. Musím se to hlavně učit, protože to chci dělat dobře. Určitě budu kouč, který chce hrát hodně dopředu.
Viktoria s vaším odchodem přichází také o lídra kabiny, bude mít kdo po vás převzít tuhle roli?
Neřekl bych, že jsem měl zase tak zásadní vliv na kabinu. Ta žije normálním životem i beze mě. Ve spoustě dnů jsem tady v poslední sezoně ani nebyl, protože jsem nemohl trénovat. Máme tam spoustu reprezentantů, ta šatna pojede normálně dál. Stejně tak na hřišti, letos kluci i bez mého většího přičinění s přehledem vyhráli ligu, z toho strach nemám.
Loučil jste se ale grandiózně před vyprodaným stadionem, jak jste si exhibici užil?
Pro mě rozlučka předčila očekávání. Bylo to ještě lepší než skvělý. Stadion zůstal naplněný ještě asi dvacet minut po zápase a všichni tleskali. Už jsem pak ani neměl sílu brečet.
Na hřišti se představili i hokejisté, byl jste překvapený, jak jim to s míčem jde?
To určitě. Klobouk dolů třeba před Jardou Špačkem, toho jsem nikdy neviděl hrát. Spíš jsem si myslel, že si něco udělá, ale hrál výborně. Stejně tak Honza Kovář, s tou vypracovanou postavou vážně není jednoduché hrát fotbal. Ale takovou postavu mám i já, že jo. (smích)
Na posledních pět minut vyběhl na trávník také váš sedmiletý syn Patrik, bude to váš nástupce?
Je na tom určitě podobně jako já, fotbal má hodně rád. Snem každého táty i syna je zahrát si spolu. Jsem rád, že se nám to poštěstilo, dokonce dal dva góly, což jsem ani neplánoval. Zatím z toho moc rozum nemá, ale až se na to spolu budeme dívat za deset let, tak se možná budeme smát nebo brečet. Pro celou mou rodinu to byla emotivní rozlučka, obě děti tam brečely. Hlavně že ho to baví, ať mu to vydrží.
Na konci exhibice běžel stadionem snímek, který shrnoval celou vaši kariéru, tušil jste, když jste v roce 2008 do Plzně přicházel, že byste tu mohl něco podobného zažít?
Ne. To jsem si neuměl představit. Těžko si něco plánovat ve 33 letech. Odchod ze Sparty byl zvláštní, ať se to někomu líbí, nebo ne. Nikdy jsem ty úspěchy v Plzni nebral jako zadostiučinění. Kdybych zůstal ve Spartě, určitě bych nezažil to, co v Plzni. Přestup ze Sparty do Plzně byl životní.
