Málokdo si může říct, že se potkal v jednom klubu s Cristianem Ronaldem. Jaké to bylo?
Takové vtipné. Když přišel Cristiano do Juventusu, tak se mě víc ptali lidi na něj než na mou kariéru. Přitom já se tehdy už připravoval s A - týmem, všechno se pro mě vyvíjelo fantastickým způsobem, přesto se mě všichni ptali, jaký je CR7. Žilo tím celé město. Ale já to chápu, byl to zážitek i pro mě, je to jeden z mých idolů.
A jaký tedy byl?
Skvělý. Já se s ním nejčastěji potkával v posilovně, což mě mrzí, že to nebylo na hřišti, ale brzy po je příchodu jsem byl zraněný, nemohl jsem na trávník. Ale i tak bylo vidět, jakým způsobem pracuje, jak se maximálně soustředí i na různá preventivní cvičení, aby předcházel zraněním. To bylo inspirující. V momentě, kdy je v tréninkovém centru, existuje pro něj jen ta příprava, nic neodflákne.
Muselo se kolem něj chodit po špičkách?
Nevšiml jsem si. Tehdy byla kostrou týmu zkušená klika italských reprezentantů a ti ho do kabiny dobře přijali. Celkově zapadl do sestavy skvěle.
Do Juventusu jste odešel už v 16 letech, teď je vám 26. Za tu dobu se v Turíně vystřídala velká spousta fotbalových megastar. Vybavuje se vám s někým z nich nějaká vtipná historka?
Historky by asi měly vždycky zůstat v kabině, ale spíš bylo zajímavé se potkávat s těmi nejlepšími fotbalisty světa, kteří pocházeli z různých zemí. Sledovat ty rozdíly v chování, v náturách. Třeba Jihoameričani, ti tancovali před každým tréninkem. Takový Juan Cuadrado nebo Dani Alves to tam roztáčeli.
Nastupoval jste hlavně v juniorských týmech, ale měl jste s takovými hráči možnost poměřit síly i na hřišti?
Trénoval jsem s týmem, který hrál finále Ligy mistrů v roce 2017. Byl tam třeba i Higuaín nebo Dybala. Pamatuju si, jak jsem po prvních dvou trénincích s nimi přišel vyřízený na pokoj a říkal si, co se to děje. Ta únava byla obrovská, byli to neuvěřitelní hráči, nikdy nic nevypustili, nic vám nedali zadarmo. To si pak uvědomíte, že je ještě rozdíl mezi tím, když je někdo výborný fotbalista, a pak úplně ten absolutně top.
Teď má Juventus úplně jiné starosti, dopadla na něj kauza kolem zfalšovaného účetnictví. Překvapilo vás to?
Překvapilo. Jsem ten typ fotbalisty, který spíš sleduje zprávy o dění na hřišti než v zákulisí. Moc toho tedy nevím, ale je to škoda, protože body, co jim strhli, teď Juventusu chybí v boji o poháry.
Odnesl to i Pavel Nedvěd, viceprezident klubu, jaký jste spolu měli vztah?
Od začátku, kdykoli se mi něco povedlo, nebo jsem dal dokonce gól, tak mi říkali "Furia Ceca 2" a kopírovali tu jeho slavnou přezdívku. Srovnání tedy přišlo častokrát, i když jsme fotbalově rozdílní. Bylo to spíš téma pro italské novináře. Já s ním zpočátku do kontaktu moc nepřišel, protože komunikoval hlavně s hráči A - týmu, takže víc jsem s ním mluvil až ten poslední půlrok. Byl to čistě profesionální vztah.
Před čtyřmi lety jste odešel do švýcarského Lugana, kde jste doteď. Proč právě tam?
Lugano jsem si tak trochu vybojoval. Juventus mi věřil, prodloužil se mnou smlouvu a chtěl, abych šel na hostování do druhé italské ligy s tím, že když to půjde dobře, mohl bych se pak dostat do áčka. Jenže já už chtěl hrát někde první ligu, ideálně v týmu, který bude mít šanci poprat se o evropské poháry.
Jenže jste tam už odjížděl zraněný, že?
Po přípravné americké šňůře v dresu Juventusu, konkrétně po přátelském zápase s Bayernem, se objevila bolest paty. Dostal jsem na to injekci, protože jsem měl šanci nastoupit i do následného duelu proti Benfice. Jenže to nezafungovalo, bolest přetrvávala. Pak jsme vyjednali hostování a já šel do Lugana s velkými očekáváními. Měl jsem se tam rozehrát a posunout se výš. Musel jsem jít na hřiště, tak mi lékaři nasadili další injekce a já hrál přes bolest.
Což asi nebylo ideální…
Bohužel. Až později, když bolest neustupovala a rozšířila se do celého chodidla, přišli lékaři na to, že na injekce špatně reaguju a je potřeba hlavně být v klidu. Zpětně mě to strašně mrzí, protože na začátku stačilo na pár měsíců od fotbalu úplně vypnout a bylo by to vyléčené, takhle jsem nakonec přišel o celou sezonu.
A tím vaše smůla neskončila, že?
Ano, další sezonu jsem hrál. Chvíli to vypadalo, že zase odejdu, protože se změnilo vedení. Koupila nás společnost, která vlastní i Chicago Fire, a ta chtěla v klubu udělat trochu čistku. Jenže měsíc před přestupovým obdobím mě spoluhráč v tréninku zezadu nešetrně srazil a já musel na operaci kolene.
Po dlouhé rekonvalescenci jste zpátky v základu, cítíte zase důvěru klubu?
Všechno zlé pro něco dobré. Nové vedení poznalo můj charakter, že mám vůli se vrátit zpátky, že co se profesionality týče, dávám všemu 110 procent. Měl jsem prostě jen smůlu. A nový majitel tu chce teď vybudovat tým, který bude hrát o čelo švýcarské ligy. To je naše společná motivace.
Do Itálie jste odešel hodně mladý. Nelitujete zpětně takového skoku v kariéře? Neměl jste počkat na takové rozhodnutí, až víc dospějete?
Určitě bych své rozhodnutí nikdy nezměnil. Měl jsem tehdy možnost jít i do Anglie, ale vybral jsem si Itálii. Myslím, že jsem se rozhodl správně, tou dobou to byl jeden z nejlepších klubů na světě. Všechno šlo jako po másle, hrál jsem ve všech věkových kategoriích, absolvoval jsem tři až čtyři přípravy s A - týmem, půl roku jsem i součástí A - týmu byl.
Ale start v Serii A vám nakonec chybí. To vás nemrzí?
To je jediné, nad čím přemýšlím, jestli, kdybych byl součástí nějakého menšího klubu, který hraje střed italské ligy, by ta cesta do sestavy v Serii A nebyla snazší. Ale to je jen kdyby, třeba by ten můj fotbalový růst někde jinde nebyl takový, kdybych neměl takové zázemí.
Ale stejně, bylo vám teprve 16 let, vyžadovalo to velkou disciplínu nezvlčet tak daleko od rodičů?
V Juventusu dbají na to, aby - když k nim přijedou takhle mladí kluci - nezvlčeli, aby byli vychovaní po všech stránkách dobře. Udělali tam ze mě chlapa. Šel jsem rovnou ze Zlína, nikde jsem předtím nebyl. Pomohlo mi to tedy nejen fotbalově, ale i po lidské stránce. Samozřejmě rodina mi chyběla, ale byl jsem od začátku poměrně cílevědomý, takže pro mě nebylo zas tak těžké si zvyknout. Hodně mi pomohlo, že Juventus je tak obrovský klub, kde je plno stejně starých kluků jako já. Všichni jsme měli stejný sen, stejné zájmy. Učil jsem se italsky, chodil do školy. Normálně jsem dospíval, jen v jiné zemi.
Byl v té partě z vašeho ročníku i někdo, kdo to nakonec dotáhl k největší fotbalové slávě?
Byli jsme docela silný ročník, který se dostal do finále ligového i italského poháru. Nemůžu říct, že by se některý ze spoluhráčů stal takovou tou velkou hvězdou. Ale hrál se mnou třeba Kypřan Grigoris Kastano, stabilní hráč Salernitany v Serii A nebo Emil Audero z Indonésie, který chytá za Sampdorii.
