Za sebou má sezonu ve Viktorii Žižkov, je mu 26 let a chce pokračovat v Evropě. Otrkal se, zvykl si na evropský styl hry a ze druhé ligy směřuje výš.

Související

Souček všechny uchvátil. Za rok bude hrát v top týmu, tvrdí Trpišovský

Fandové na Žižkově si na vás zvykli, budete ve Viktorce pokračovat?

Smlouvu jsem měl na rok, teď jsem volný hráč a chci hrát první ligu, proto jsem tady. Hrát za Viktorku byla úžasná zkušenost. Je to klub se stoletou tradicí, když to řeknu někomu ze svých přátel, nevěřícně kroutí hlavou. V Americe máme kluby staré 20 nebo 30 let. Viktorka je naopak jako kluby v Anglii. Nastupoval jsem v základní sestavě, dal jsem pár gólů, a věřím, že jsem ukázal, že na evropský fotbal mám.

Co bude dál? Máte už nějaké nabídky?

Pár jsem jich dostal, ze Spojených států i z Evropy. Včetně té z Viktorky. Přemýšlím o nich. Mohl bych jít také zpátky do Ameriky, ale chci hrát tady, v Evropě. A chci jít výš. S takovým cílem jsem loni přišel, a nic se na tom nezměnilo.

Na co jste si musel zvykat, jaký je největší rozdíl mezi fotbalem v USA a v Evropě?

Tady je fotbal silový, tvrdší a fyzicky náročnější. Hraje se víc tělem, a míč je hodně ve vzduchu. Musíte o něj pořád bojovat. Jasně, hrál jsem tady druhou ligu, a v té je hra vždycky agresivnější. Byla to ale výborná zkušenost. Nejsem moc vysoký a musel jsem si poradit proti urostlejším soupeřům. Získat v souboji s nimi míč, rozehrát ho nebo vystřelit.

Podívejte se na gól Luise Gila v dresu Viktorie Žižkov:

Luis Gil - gól | Video: Youtube.com

Jak rychle jste si zvykl?

Hraju profesionálně už deset let, mám za sebou Major League Soccer i Mexiko, dokážu se přizpůsobit. Viktorka se navíc snaží hrát kombinačně, není to tak, že bychom jen bojovali a nakopávali míče. To, co trenér Zdeněk Hašek po hráčích Viktorky chce, mi vyhovuje.

V Americe jste hrál jako playmaker, ofenzivní tvůrce hry, ve Viktorce jste musel víc bránit. Nevadilo vám to?

Myslím, že jsem dost univerzální hráč. Můžu hrát za útočníky, stejně jako blíž k vlastní brance. Na hřišti se často přizpůsobujete soupeři, protože se na něj snažíte vyzrát. Když je potřeba, stáhnu se do hloubi pole a přihrávky rozdávám odtud, jindy doplním střelce. Ve Viktorce jsem začínal jako defenzivní záložník, teprve po pár zápasech mě trenér postavil na moje obvyklé místo. Takový je moderní fotbal, musíte umět hrát na více postech.

Překvapila vás v něčem česká taktika?

V americké MLS se víc útočí, dopředu tam chodí víc hráčů, tady se víc brání. Důraz se klade na propracovanou defenzivu. Soupeř vás tady často fauluje, jen aby zastavil rozvíjející se situaci. Musíte se naučit, jak se tomu vyhnout.

A v čem se liší trenéři od těch amerických?

Jsou mnohem aktivnější, hlasitější, pořád na nohou. Viděl jsem to u spousty týmů. Celý zápas koučují, nesedí na lavičce. Je to jejich způsob, jak žijí s týmem. Hráči hned vidí, že je trenér s jejich hrou spokojený, nebo naopak strašně naštvaný. A vidí to i diváci. V Americe nejsou trenéři při zápase tam emotivní.

Sotva jste začal pravidelně hrát, přišla koronavirová krize a vy jste navíc musel na operaci. To je velká smůla pro fotbalistu ze zahraničí…

Není to snadné, ale nejsem jediný. Pandemie, karanténa, přerušené soutěže, to nemůžu nijak ovlivnit. V květnu jsem byl na operaci menisku, který jsem si poranil hned ve třetím zápase za Viktorku. Proto už jsem se nedostal na hřiště, když se po pauze znovu rozjela liga. Štve mě, že jsem klukům nemohl pomoct. Teď se musím dostat zpátky do kondice a být připravený na to, co přijde.

Takže jste zpátky v kempu hráčů bez smlouvy, kde jste loni po příchodu z USA začínal.

Zůstávám přes léto tady, v Česku, domů se nevracím. Pracuju na tom, abych byl zase na sto procent fit. Koleno je v pořádku, ale musím nabrat fyzičku. Nebojím se, že by se to nepovedlo. Martin Hašek, který kemp vede, nám dává pořádně zabrat. Trénujeme dvakrát denně, a je to makačka. V letním horku mi to připomíná tréninky v Mexiku.

Jak zvládne kluk z Ameriky koronavirovou karanténu v Praze? Daleko od rodiny a bez fotbalového zápřahu.

Bylo to těžké, najednou jsem neměl co na práci. Normálně bych byl na hřišti. Přece jenom, všechno, co umíme, je hrát fotbal. A ten v tu chvíli zmizel. Když to šlo, šel jsem si zaběhat, nebo jsem cvičil doma. Nikdo z nás nevěděl, kdy budeme zase hrát. Pauza se pořád natahovala, týden po týdnu. Na druhou stranu, s rodinou jsem byl v kontaktu víc než předtím. Volali jsme si a chatovali. Byl na to čas, zavřený doma jsem byl já v Praze i moje rodina v Kalifornii.

V Salt Lake City, kde jste hrál šest let, jste si užíval výpravy do Skalistých hor, do přírody. Zkusil jste to i v Česku?

Jasně, hned jak skončila sezona, vyrazil jsem na pár dní do Českosaského Švýcarska. Byla to paráda, přesně to jsem potřeboval. Chodil jsem po lesích, po skalách, hodil starosti za hlavu. Každý sportovec si potřebuje vyčistit hlavu. Mně se to nejlépe povede v přírodě, v horách, v lese. A česká příroda se mi líbí. Chtěl bych taky zase rybařit, to mě hodně baví. Když jsem hrál za reprezentaci USA, měli jsme rybaření jako společný koníček s Clintem Dempseym, kapitánem mužstva.

Vypadá to, že hodně stojíte o smlouvu v české první lize. Co si o ní myslíte?

Je dobrá. Rozdíl mezi první a druhou ligou je hlavně v hráčích. Sledoval jsem první ligu a s Viktorkou jsme proti prvoligovým klubům hráli. V první lize mají hráči rychlejší reakce, rychlejší fotbalové myšlení. Potřebují kratší čas na vyhodnocení situace. Pošlou míč do vhodného prostoru, ještě než si tam spoluhráč naběhne. Půl sekundy je v dnešním fotbale hrozně moc, často to rozhoduje utkání.

A jak se vám líbí hra předních českých týmů?

Je tu pár klubů, které hrají fakt dobře. Samozřejmě je to Slavia, hraje ofenzivně, má dobře organizovanou hru a slaví úspěchy v Evropě. Tu prostě nepřehlédnete. Ale jsou tu i další, Plzeň, Sparta nebo Liberec mají svůj styl hry, vidíte, že se od ostatních liší, že jdou svojí cestou. S tím, co mám za sebou, chci do první ligy. Vím, že s prvoligovými hráči kolem sebe se zlepší i moje hra.