Praha - Narodil se v roce, ve kterém Slavia získala svůj poslední československý poválečný titul mistra ligy ve fotbale, v roce 1947. Na ten další, první český, si musela počkat čtyřicet devět let. A on ji k němu dovedl jako trenér. I kdyby nic jiného, tak za tenhle kousek má František Cipro místo ve slávistickém nebi nade vší pochybnost zajištěné. Ale ještě tam zdaleka nepospíchá. Vždyť právě dnes slaví teprve 70. narozeniny.
Pod jeho rukama tehdy v devadesátém šestém rozkvetla generace slávistů, co v jediné sezoně získala titul, došla do semifinále Poháru UEFA a pak mnozí její členové - jako Vladimír Šmicer či Radek Bejbl - excelovali na stříbrném Euru 1996 v Anglii.
Na titul měla Slavia rozjeto už v sezoně předchozí, ale v památném derby, kdy za Spartu nastoupil tehdy už její manažer Jozef Chovanec, pak Krištofík těsně před koncem ztratil na půlce míč a Nedvěd ranou ze střední vzdálenosti ještě stačil vstřelit vítězný gól Sparty, se tehdy vývoj ligy otočil. A na konci sezony vystřídal Miroslava Beránka ve Slavii na trenérské pozici dosavadní sportovní ředitel klubu. A tím byl právě František Cipro.
V úvodu další sezony dokoupila Slavia poslední střípek, který jí k mistrovské fazoně scházel. Měl dlouhé vlasy, přišel z Viktorie Žižkov a jmenoval se Karel Poborský. S ním pak Slavia frčela nejen ligou, ale i Pohárem UEFA.
Přešla přes Sturm Graz, bundesligový Freiburg, Lugano, Lens. Ve čtvtfinále se lépe se pohybujícím slávistům podařilo na zmrzlém terénu zaskočit tým AS Řím (už i s mladým Tottim) výhrou 2:0. V odvetě ve Věčném městě se pak sice červenobílí ocitli v pomyslném lisu na olivy, ale v prodloužení Vávra vstřelil postupový gól na 1:3 a Slavia se ocitla mezi čtyřmi nejlepšími týmy soutěže.
Na Dugarryho se Zidanem už si nepřišli
Soupeř jménem Girondins Bordeaux uspořádal tehdy tiskovku v hotelu Savoy a přivedl na ni dvě své tehdy 24leté hvězdy, jmenovaly se Christophe Dugarry a Zinédine Zidane. Dva roky nato si ti dva na domácím šampionátu podmanili celý svět. V roce 1996 ještě spolu třeba s Bixente Lizarazuem v dresu Bordeaux porazili dvakrát 1:0 už notně unavenou a ve finiši sezony zraněními a kartami oslabenou Slavii.
I tak je účast v semifinále Poháru UEFA naprosto famózním úspěchem nejen Slavie, ale i celého českého fotbalu, na který budou ještě i další generace vzpomínat. A největším skvostem v Ciprově trenérské sbírce.
Slavné pohárové tažení si můžete připomenout tímto videem:
Pravda, nemělo by zapadnout, že tehdy vlastně Cipro tvořil trenérskou dvojici s Josefem Pešicem.
Ale hlavní zodpovědnost nesl František Cipro, chlapík, který se Slavií prožil mnohé. A to dobré i zlé, protože osudy klubu a jejího věrného souputníka se prolínaly dlouhá léta. Cipro je se Slavií neoddělitelně spjatý, i když coby trenér působil i v Brně, Limassolu, Blšanech, Innsbrucku, Linzi, Plzni a nakonec v Českých Budějovicích.
Buškova zlomená noha, smutná kapitola Ciprovy hráčské éry
V souvislosti s Ciprovou hráčskou ligovou kariérou, kterou v devíti sezonách prožil ve starém Edenu, se obvykle připomíná hlavně jeden smutnější příběh.
To když v březnu 1978 přímo před hlavní tribunou podle pamětníků nevybíravým zákrokem přerazil nohu sparťana Jana Buška. Sudí Veverka přitom tehdy zákrok vůbec ani neodpískal jako faul. Po těžké zlomenině nohy už se Bušek nikdy do velkého fotbalu nevrátil, hrál pak už jen v nižších soutěžích za Viktorii Žižkov a v Jílovém. A sám Cipro se tehdy k celé věci postavil poměrně sveřepě: "Fotbal je takový, přináší takové věci, není to ping pong."
Když se po letech Cipro do Slavie vrátil jako sportovní ředitel, zaparkoval vždycky před tribunou. A pamětníci vzpomínají, jak potom dlouhé minuty nevylézal z vozu.
Rozložil si pěkně na volantu denní tisk a studoval všechny noviny, co se kde o fotbale a hlavně o Slavii a o něm píše. Co se týče médií, udržoval si zcela nevšední přehled, věděl, kde se který novinář narodil, s kým kamarádí. A když mu pak dotyčný žurnalista zavolal, ptal se ho Cipro kolikrát, do které rubriky vlastně chce ty jeho názory použít.
Famózní sezonu ověnčenou mistrovským titulem a postupem do semifinále Poháru UEFA už jsme si připomněli. Po ní přišel exodus. Poborský mířil do Manchesteru United, Bejbl do Atlétika Madrid, Šmicer do Lensu, Suchopárek do Štrasburku. Ale ještě předtím zaskočil na oslavy slávistického titulu na Žofíně i prezident republiky Václav Havel.
V Edenu pak v létě 1996 postavili vlastně úplně nový tým. Ale ten dostal hned zkraje sezony ostrý direkt. V předkole Ligy mistrů narazil na prohru 0:5 na stadionu Grasshoper Curych. To byla první etapa Ciprova prokletí spojeného s touto soutěží. Ale k ní se teprve dostaneme.
Přestože se tehdy začalo spekulovat i o tom, jestli nepřevezme reprezentaci, zamířil Cipro na dvě sezony do Tirolu Innsbruck. A když se pak do Prahy vrátil, přišla ještě jedna velmi silná slávistická sezona. Po většinu ročníku 1999/2000 vedla Slavia ligu a v Poháru UEFA šla přes Vojvodinu Novi Sad, Grasshoper Curych, Steauu Bukurešť a Udine až do čtvrtfinále, kde vypadla s Leedsem United.
Ligový titul však ztratila opět v derby, tentokrát na Letné, kde dostala výprask 1:5. Mimořádně špatný výkon tehdy předvedli brzy střídaní reprezentanti Petr Vlček a Pavel Horváth. A Cipro na pozápasové tiskovce osciloval někde mezi zdrcením a nepříčetností. "Touhle uličkou hanby by si měli někteří naši hráči projít," rezonoval v něm čerstvý zážitek, kdy si do tiskového střediska musel projít špalírem posmívajících se sparťanských fanoušků.
Trauma jménem Šachtar. Ach ti sběrači…
Ještě větší rána ale přišla v srpnu 2000. I jako vicemistr měla Slavia šanci zahrát si kvalifikaci Champions League. A v Doněcku Ulichovým gólem vyhrála 1:0. V pražské odvetě držela postupové skóre 0:0 ještě v poslední minutě. Jenže ho neudržela. Voroběj skóroval a v prodloužení rozehnal slávistický sen o postupu mezi absolutní elitu Atělkin.
Ten zápas si pak Cipro v mysli přehrával snad milionkrát. Donekonečna rozebíral i ty nejmenší detaily, jako že sběrači míčů dávali Ukrajincům balony zbytečně vstřícně, že i tam se dal potřebný čas natáhnout. Jenže rozlité mléko už do krajáče nikdo nevrátí. A na průlom do Ligy mistrů si Slavia musela počkat ještě sedm let, kdy ji přes Ajax protáhl jako trenér Karel Jarolím.
Jako hráč působil František Cipro tak trochu jako rebel, nosit tak dlouhé vlasy jako on nebylo v 70. letech v Československu z pohledu normalizačních mocipánů rozhodně vítané. Zároveň ale Cipro zvládl v té době vystudoval jako ligový fotbalista i právnickou fakultu, takže se může pyšnit titulem JUDr.. A v Innsbrucku mu pak kvůli tomu i jeho četným pichlavým poznámkám říkali v dobře míněné nadsázce "Doktor Švejk".
Se Slavií prožil její vzlety i pády, včetně nekonečného čekání na stále slibovaný nový stadion.Traduje se, že jednou, po nějakém dílčím ligovém neúspěchu, Cipro v afektu rozdupal jednu z četných maket, které slávisté pořád inovovali, aniž by se začalo stavět.
I nového Edenu se ale František Cipro v roce 2008 dočkal. I dalších, byť už jarolímovských titulů. A teď, na Velikonoční pondělí se podle všeho stejně jako celá veřejnost dozví, že stadion je oddlužený a koupila ho stejná společnost, jaká vlastní Slavii, tedy čínská firma CEFC.
"Slavii jsem připraven pomoci, kdykoli mě bude potřebovat." Tuhle větu vám František Cipro řekne klidně i za deset let, až mu bude osmdesát. Je Slavii oddaný a věrný. Jako kouč se do ní vrátil ještě v sezoně 2009-10. A ve čtvrtfinále poháru mimo jiné vyřadil i Spartu, jenže do finále už ho pak nepustil Jablonec.
"Vy mi do té vizitky pořád nepíšete, že jsme vyhráli i pohár." To je další jeho oblíbená věta. Takže abychom tentokrát nezapomněli, i domácí pohárovou trofej Cipro se Slavií získal, v ročníku 1996-97.
Když se to vezme kolem a kolem, Slavia byla jeho rozhodně životní výhra. A platí to i naopak, bez Františka Cipra by dějiny Slavie vypadaly úplně jinak. Teď už nezbývá než dnešnímu jubilantovi popřát: Pevné zdraví, trenére!
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
