Říhova cesta na vrchol byla značně klikatá. Fotbalově vyrůstal v rodném Písku, kde také jako nadějný mladík neušel pozornosti Slavie. Ta si ho v roce 1936 pozvala na svůj trénink, ale neměla o něj zájem.
"O rok později jsem podepsal přestupní lístky do tehdy výborné Viktorie Plzeň. Jenže hned druhý den za mnou přišel plukovník Hromádka z tehdejšího výboru Sparty, taxíkem mě vzal do Prahy a koncem týdne už jsem jel s letenským týmem na zájezd do Zlína a Břeclavi," vyprávěl po letech slavný útočník.
Také proto pro něj bylo nezapomenutelné hned první derby se Slavií v roce 1937. Jako dvaadvacetiletý kluk dostal šanci červenobílým ukázat, jak moc se spletli.
"Vyhráli jsme 2:1, takže jsem se těšil na příjemnou a obvyklou prémii kolem dvou set korun. Jenže já jsem nesl domů rovnou tisícovku. To byly tehdy hodně velké peníze a když jsem je dával mamince, tak se doslova zděsila. Myslela, že jsem snad někde kradl a druhý den šla hledat pravdu na sekretariát Sparty. Na tuto částku totiž musela jako pradlena dělat skoro celý měsíc, a proto nemohla uvěřit, že jsem tak obrovské peníze dostal, jak tehdy říkala, za nějaké čutání do meruny," usmíval se při této vzpomínce.
Už po několika ligových zápasech byl povolán do reprezentace. "V paměti mně navždy zůstane ještě předválečný skvělý zápas a jen těsná porážka 4:5 v Londýně s Anglií, stejně jako duel s Rakouskem, kdy jsme s Klozem během jedné minuty otočili skóre 0:1 na 2:1 v náš prospěch. V roce 1947 to pak bylo utkání na Letné s Jugoslávií, v němž jsme zvítězili 3:1. Hrálo se v báječné atmosféře před 50 tisíci diváky a brankář Horák za stavu 2:1 chytil známému kanonýrovi hostí Bobkovi penaltu," vzpomínal Říha.
Z let nacistické okupace vzpomínal především na zaměstnání u Vlasty Buriana. Známý král komiků musel po válce čelit obviněním z kolaborace, Neprávem. "Díky svým velkým známostem mě zachránil od cesty do Reichu. Ostatně Vlasta za války pomohl řadě českých vlastenců a mnohým zachránil i život," vracel se do období, které výrazně přibrzdilo jeho slibně se rozvíjející kariéru.
Když přišel do Sparty Václav Kokštejn, tak vznikaly otazníky, jaké mu bude v mužstvu patřit místo. Byl totiž také pravý křídelní útočník jako Říha. Trenér Sedlacsek se mu snažil vysvětlit, že bude pro tým posilou, ale s tím, že by ho chtěl nechat na jeho pravé straně a Říhu posunul na levou spojku.
"S čímž jsem souhlasil a poděkoval mu, že mi neurčil místo pravého beka, čehož jsem se obával. Jinak Kokštejn byl výborný parťák a z jeho parádních centrů se mi podařilo vstřelit několik gólů. A trenér věděl, proč ho chtěl nechat na pravém křídle, protože levou nohu měl jen na podpírání," popisoval muž, který byl ve své době jedním z nejlepších útočníků na světě.
V poválečných letech se znovu začaly rozjíždět mezistátní klubové zápasy. A nebyly to jen góly, čímž se Říha prosazoval proti zahraničním soupeřům. V utkání Sparty s maďarským Újpestem napadl protihráče a Letenští tak dohráli zápas v deseti.
"Po jednom z ostrých zákroků jsem maďarskému obránci řekl, že když mě bude podobně faulovat ještě jednou, tak mu dám pořádnou facku. Buď mi nerozuměl, nebo nevzal moje varování na vědomí a za chvíli mě zase poslal k zemi. Vstal jsem, dal mu slíbenou facku a okamžitě odešel pod sprchy. Sám. Vyloučený jsem tedy nebyl, jak se tehdy říkalo a psalo v novinách," s pousmáním zdůrazňoval i po mnoha letech.
Po ukončení profesionální kariéry vystřídal několik zaměstnání. Pracoval jako bankovní úředník, nahlédl do výroby praček, byl vedoucím prodejny lahůdek a dvacet let řídil dodávkové taxi. A stále pozorně sledoval fotbalové dění doma i v zahraničí.
"Do kategorie zcela výjimečných bych zařadil utkání národního mužstva proti Kostarice na mistrovství světa v roce 1990. Vítězství 4:1 nad tímto pro nás neznámým a přitom kvalitním soupeřem bylo velice cenné a znamenalo postup až do čtvrtfinále. A pokud jde o tři góly Skuhravého, tak mu samozřejmě tleskám. I když kdyby místo něj hrála moje babička, tak jich dala pět," se smíchem uzavřel své vyprávění.
