Praha - Karel Zuska je svým způsobem jeden z nejmocnějších mužů ve fotbalové Slavii.

Právě on totiž v současnosti bdí nad celou slavnou historií nejstaršího sportovního klubu u nás, který s několikatýdenním zpožděním oslaví tento víkend 120. jubileum vzniku.

Coby kronikář brzy načne ve Slavii svou devatenáctou sezonu a když se za těmi předchozími ohlédne, může být na svou práci rozhodně pyšný.

"Je to někdy úmorná a dlouhá práce. Ale když to člověka baví, tak to dělá rád," říká s nadšením.

V Edenu se mu podařilo vybudovat rozsáhlý a reprezentativní archív. Velkou sbírku zápisků, novinových výstřižků či statistických údajů má také doma v Hlásné Třebáni, kde žije s manželkou.

Ta je také velkou sportovní fanynkou. V době rozhovoru sledovala boj Tomáše Berdycha s Novakem Djokovičem na tenisovém Australian Open. Po očku pak kontrolovala svého muže, jestli se do vyprávění o historii Slavie nezabral až moc.

"Můžu říct, že mám výsledkově podchyceno 99,99 procent fotbalových utkání Slavie. Takových 90 procent i včetně statistik," hrdě hlásí dvaasedmdesátiletý pan Zuska.

Paní Zusková se usmívá, ale krásného koníčka a vděčné posluchače muži přeje.

Jak k tomu došlo, že jste se stal slávistou a ne třeba sparťanem?
"Jeden pán míval časopisy, týdeníky Stary, něco jako později třeba Stadion. Psávalo se tam pořád o Slavii, Spartě a jejich vzájemných soubojích. U Slavie se mi vždycky líbil její červeno-bílý dres. Navíc tehdy byl velkým idolem brankář Plánička. Vždycky, když jsme jako kluci hráli fotbal a někdo chytal, tak chtěl dělat Pláničku. Od roku 1938 pak ve Slavii působila další hvězda, kanonýr Bican. Já jim fandil, a tak jsem se stal slávistou."

Kdy jste klub svého srdce viděl poprvé na vlastní oči?
"To bylo v době, kdy jsem chodil v Praze na průmyslovku, v létě 1954, kdy hrála Slavia (tehdy Dynamo) na Strahově s ÚDA (dnešní Dukla - pozn. redakce). V té době jsem chodíval na fotbal hodně."

Začal jste už v té době sbírat různé články o Slavii?
"Právě od již zmíněného pána jsem začal sbírat ty Stary. Zároveň jsem se sám zajímal o různý tisk, kde se o Slavii psalo. A jelikož lidi se chtěli těch starých novin a časopisů zbavit, tak mi je dávali."

Takže už tehdy se o vás jako o sběrateli vědělo...
"Ano, už se to začínalo vědět. Třeba taky na rekreacích jsem se bavil s lidmi, kteří mi pak posílali různé fotografie nebo novinové výstřižky."

Kronikářem Slavie jste se však stal mnohem později, že?!
"Nějak v roce 1993 se za mnou zastavil Míla Krucký, který hrával za Slavii v 50. letech. Povídali jsme si a já jsem mu přitom ukázal svůj archív. Se zájmem si jej prohlížel a pak mi řekl, o tom, že slávisté shánějí nástupce po kronikáři panu Slavíkovi. Po návštěvě u pana Slavíka, který bohužel krátce nato zemřel, jsem Mílovi Kruckému zavolal, že bych byl ochoten se toho ujmout. Jenže najednou ticho po pěšině. Až po roce a půl se Míla znovu ozval, jestli to ještě platí, a tak jsem se 2. února 1995 oficiálně stal kronikářem fotbalové Slavie."

Jak jste se v této funkci uvedl?
"Dostala se mi do ruky ročenka Slavie z roku 1946. Tam bylo psáno o požáru tribuny na Spartě, které shořel i archív, a také o tom, že aby se to nestalo i slávistům, tak v září 1934 přestěhovali veškeré věci do Zemského archívu v Dejvicích. Zároveň se v ročence psalo, že slávisti doplnili svůj archív o trofeje, které získali za protektorátu. Nad tím jsem se podivil. Řekl jsem si, jak mohli doplnit archív, když při vypálení stadionu nacisty tam mělo všechno shořet? Dal jsem se do pátrání, napsal jsem do toho archívu a zjistil jsem, že v někdy roce 1953 si veškeré archiválie převzali funkcionáři tehdejšího Dynama. Tohle jsem pak ke zděšení všech přítomných na výroční schůzi ohlásil."

To na vás asi pěkně koukali...
"To víte, že ano. Si museli říkat, že jsem mladý, tak se chci předvést."

Co bylo dál?
"Viděl jsem tu nedůvěru, ale fakta tady prostě byla. Tak jsme pátrali dál a nakonec jsme zjistili, že ten archív je uložený na Praze 7 v tělocvičně U Studánky. Tak jsme se tam vydali a všechno přestěhovali do sklepních prostor starého Edenu. Byla to opravdu velká halda. Postupně jsem ty věci procházel, třídil a zjišťoval další a další věci, které byly k nezaplacení."

A zase jste se tím pochlubil na další výroční schůzi...
"Přednesl jsem, co tam všechno máme, jaké poháry, kolik máme vlajek a další věci. Všichni na mě znovu koukali. Ale zároveň začali brát archív jako trochu potřebnou věc."

Takže archív se konečně mohl rozjet.
"Dali jsme to dohromady, každá věc dostala svoje číslo, vše bylo krásně zapsané. Čekal jsem, že teď už budu mít klid."

Co se se vším stalo, když se místo starého Edenu začala stavět nová aréna?
"Aniž by mě k tomu zavolali, nějaká parta lidí to naházela do pytlů a odvezli to haly Slavie. Tam jsem musel udělat druhou inventuru. Stejná věc se opakovala, když se postavil nový stadion a chtěli po mě třetí inventuru. Tu jsem ale nedokončil, protože to nemělo hlavu ani patu, a řekl jsem, že mají dát vědět, až budou k dispozici nějaké vhodné prostory a uděláme to definitivně. To byly tedy začátky slávistického archívu."

O tom, jak Slavia vůbec vznikla, o problematickém zjišťování data založení a také o spolupráci se sparťanským kolegou čtěte v druhém dílu rozhovoru.