26. červen 1992 se navždy zapíše do historie dánského fotbalu. Přesně ve 22:01 zapískal švýcarský rozhodčí Bruno Galler do píšťalky a Dánsko si zajistilo senzační vítězství na fotbalovém Euru.
Následovaly pak nevídané červenobílé oslavy. Od tribun göteborského stadionu Ullevi až po dánské ulice a náměstí propukla exploze radosti a hrdosti.
Mnohým Dánům je dnes jasné, že tento triumf byl víc než jen sportovním vítězstvím. "Je to společný národní referenční bod pro všechny. Dokonce i teď v současnosti," domníval se dánský antropolog a novinář Lasse Yde Hegnet na stránkách dánského zpravodajského webu tv2.dk při oslavách 30. výročí zisku titulu.
Oslavy jako po osvobození
Historik Svend Rybner oslavy, které zachvátily "zemi kralevice Hamleta", přirovnal dokonce k oslavám po osvobození země z německého područí.
"Pro generaci, která byla během mistrovství Evropy 1992 mladá, to lze přirovnat k osvobození 4. května 1945. Scény, které se odehrávaly v ulicích dánských měst, byly neuvěřitelně podobné tomu, o čem jste slyšeli a co bylo k vidění v květnu 1945," uvedl.
I když se může zdát absurdní srovnávat sportovní vítězství s koncem světové války, Rybner trvá na tom, že je nutné pochopit psychologický dopad, který měl triumf na mistrovství Evropy na Dány.
"Psychicky jsme byli v roce 1992 také osvobozeni. Mohli jsme být hrdí na to, že jsme Dánové. Mohli jsme ukázat, že jsme něco vyhráli. Ne národní tým, ale 'my'. Rozpoutalo to neuvěřitelnou hrdost a radost z toho, že jsme tady. Srovnatelnou s úlevou a osvobozením v květnu 1945," stojí si za svým kodaňský vědec.
Důležité jsou i historické souvislosti. Podle Rybnera znamenal triumf ve finále mistrovství Evropy nad Německem konec éry podřízenosti, která se táhla od drtivé porážky od Pruska a Rakouska jako členů Německého spolku v roce 1864 během druhé šlesvické války.
"Když dánský národní tým v roce 1992 zvítězil, bylo to poprvé, kdy mohli naši lidé odložit pocit bezvýznamnosti po porážce v roce 1864. A vstoupit na scénu jako rovnocenný partner mezi ostatními národy a lidmi," říká historik.
Porážka v roce 1864 byla pro Dánsko zdrcující ranou, protože po ní přišlo o vévodství Holštýnsko, Lauenborg a Šlesvicko. Byla to traumatická zkušenost, která zanechala hlubokou stopu v dánské mentalitě.
Profíci nemají právo reprezentovat
Jakási méněcennost se dlouhé roky projevovala i na hřišti. Ačkoli Dánsko patřilo mezi první země na evropském kontinentu, kde se fotbal začal hrát, národní tým byl dlouho ve stínu.
Dánové se totiž v době předválečné profesionalizace sportu tvrdošíjně drželi amatérského ideálu. Nejlepší hráči, kteří se v zahraničí chtěli fotbalem živit, byli z národního týmu vyloučeni.
"Nejlepší hráči museli odejít, takže jsme vždy postavili druhý národní tým. Prošli jsme tak dlouhým obdobím takzvaných 'čestných' porážek'," připomíná historik Rybner.
V roce 1971 Dánsko otevřelo dveře profesionálnímu fotbalu, ale teprve v roce 1978 byl status profesionálů oficiálně zakotven. Od té doby šly věci rychle. V 80. letech se národní tým svojí inspirativní hrou zapsal na mapu světa a debutoval na mistrovství světa. O pouhých 14 let později se Dánsko stalo mistrem Evropy.
Účast Dánska na mistrovství Evropy v roce 1992 byla dílem náhody. Po neúspěšné kvalifikaci se dánští fotbalisté rozprchli po světě na dovolenou. Jenže kvůli občanské válce na Balkáně byla Jugoslávie vyloučena a její místo na poslední chvíli zaujalo Dánsko.
Příběh dánského vítězství se tak stal příběhem Ošklivého káčátka, jedné z nejoblíbenějších pohádek Hanse Christiana Andersena.
Ne všichni ale byli ochotní ze dne na den ukončit plážové radovánky a letět reprezentovat národní tým. Ofenzivní hvězda Michael Laudrup řekl své "Ne!" kvůli sporům s koučem Richardem Møllerem Nielsenem. Šampionem se tak stal nakonec jen jeho starší bratr Brian.
Stalo se tak po finálové výhře 2:0 nad Německem, když góly senzačních šampionů dali John Jensen a Kim Vilfort.
Pak už mohly vypuknout oslavy, které vyvrcholily triumfálním příjezdem mistrů Evropy, které v centru Kodaně přivítalo na sto tisíc fanoušků.
