Praha - Může být první českou vzpěračkou, která se probojuje na olympijské hry. Lenka Kenisová-Orságová už o závodech pod pěti kruhy snila dvakrát, teď má ve 32 letech po mateřské dovolené a doufá, že by to už do třetice mohlo vyjít.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznala, jak náročná je kvalifikace a jak se pere s nálepkou, že vzpírání je chlapský sport a nehodí se pro dívčí tělo. A promluvila i o nešvaru dopingu, který se mezi činkami často objevuje.
Dostat se na olympiádu ve vzpírání zjevně není jen tak, procházíte náročným kvalifikačním cyklem, co všechno se musí sejít, abyste do Ria prošla?
Musí se sejít hlavně dobré družstvo, které vám pomůže vybojovat body, aby se alespoň jeden zástupce na OH dostal, a taky je dost důležité mít sportovní štěstí. Kvalifikace totiž spočívá v tom, že na nominačních závodech sbíráme body jako družstvo, u žen se počítají čtyři nejlepší výsledky, u mužů pět, a podle počtu nasbíraných bodů dostáváme počet míst na OH. To jsem vám popsala jen velmi stručně, protože ve skutečnosti je to mnohem složitější.
A vy jste ta, která by jela, pokud by se ženám jedno místo přeci jen podařilo vybojovat. Jaké jsou tedy vaše šance před Riem?
Po nedávném mistrovství světa se mé šance bohužel snížily, protože se z něj na olympiádu nekvalifikovala spousta evropských států, ale rozhodne se na mistrovství Evropy, které se bude konat v dubnu v Norsku.
Ženské vzpírání je na OH teprve od roku 2000, vám se nepodařilo dostat do Pekingu ani do Londýna, předpokládám, že je pro vás velká motivace už to do třetice zvládnout...
Ano, mně se to ještě nepodařilo a stejně tak žádné mé předchůdkyni, takže bych mohla být příští rok historicky první česká vzpěračka na OH. Tím by se splnil můj sen.
Jak to vůbec s českým ženským vzpěračským sportem vypadá, rostou vaše nové nástupkyně?
Letos už mám konečně pocit, že ženské vzpírání je na vzestupu, i lidé už si začali celkem zvykat a všímat si, že vzpěračka nemusí vypadat jako chlap.
Však také vzpěračky poslední roky fotí sexy kalendáře, aby tuhle nálepku zničily, dokonce i vy jste už pózovala před objektivem (v galerii výše, v modrých plavkách ve vodě, pozn. red.), jaké to bylo?
Skvělé, myslím, že to hodně pomohlo k propagaci. Byl to výborný nápad vzpěračky Julči Švecové. Je to šance ukázat, že české vzpěračky můžou být a jsou sexy kočky. A že ženské vzpírání je i o hezkých tělech. Ale chtělo by to další akce, na kterých by se propagovalo vzpírání, je to sport, který si to zaslouží.
Jak si stojí finančně, dá se jím uživit?
České vzpírání má šest profíků, čtyři muže a dvě ženy. Jsme zaměstnanci Centra sportu Ministerstva vnitra v Praze, kterému jsme za finanční podporu i ubytování moc vděční. Samozřejmě se o naši finanční stránku stará také náš vzpěračsky svaz. Ale pořád bohužel platí, že vzpírání je po finanční stránce velmi chudý sport.
Jenže je to i sport hodně spojený s dopingem, horší pověst už má snad jen cyklistika, dá se toho nějak zbavit?
To víte, že by to bez dopingu šlo, ale nebyly by takové výkony. Můj pohled na doping je asi takový, že je to jako hon na čarodějnice. Reprezentant musí psát dopingovce každý den, kde je, a hodinu denně musí mít napsané místo zastižení, pokud se v tuto dobu rozhodne přijít doping a nezastihne vás v tuto hodinu, pak dostanete trest.
Ale prokázaný doping se u vzpěračů objevuje často, nedávno si například odpykal dvouletý distanc olympionik a váš jmenovec Jiří Orság. Čím to tedy je?
Stále totiž musíte sledovat, jakou látku zakázali a jaké doplňky brát, aby tam nebylo něco zakázaného. Je to opravdu dost náročné, tak se pak není čemu divit, když jim ten hon na čarodějnice čas od času vyjde a navíc v našem sportu, který je tak závislý na síle.
Takovým "dopingem" někdy může být i porod, například Kateřina Neumannová po narození dcery vyhrála olympiádu, vy už jste také po mateřské, jak se sportovně cítíte?
Mám po porodu už téměř čtyři roky a stále jsem se ještě nedostala do formy, kterou jsem měla před narozením dcery. V silovém sportu je to dost náročné a to, co platilo před tím, už tak vůbec není, myslím tím trénink, regenerace a po třicítce už se tělo taky chová úplně jinak. Pokud to sportovkyně všechno včas pochopí a je schopna se tomu přizpůsobit, tak by to mohlo jít. Zkrátka chce to trénovat s rozumem a hlavně poslouchat tělo. Což není tak jednoduché, jak se může zdát, a já se to stále učím.
