Po postupu do dvanáctičlenného finále jste si přál top 8. Je to o dvě příčky horší, jste zklamaný?
Ve finále jsem se cítil lépe než v kvalifikaci, ale trochu jsme bojovali na dráze s větrem. Nechci se vymlouvat, že mi to zkazil vítr, ale museli jsme hrát hlavně na to, abych nepřešlápl. To by byla škoda. Kvůli větru jsem nešel na kratší a frekvenční kroky. Bylo to spíš utahanější.
V čem vás vítr omezoval?
Každý pokus mi fouklo úplně jinak. Ale všichni jsme měli stejné podmínky. Někdo trefil větší štěstí, někdo méně.
Jak jste to tedy řešil? Čekal jste na pokyn trenéra, kdy vyrazit?
Ukazoval jsem si s trenérem na tribunu. Ale on mi třeba už v rozcvičení mával, že je vítr dobrý, ale mně přitom na dráze docela foukalo. V každé chvíli se to otáčelo. Skoro se to dalo srovnat se skoky na lyžích, kde skokani taky dostávají pokyn trenéra, kdy mají vyrazit.
Nechtělo to tedy při tom třetím pokusu více zariskovat?
Riskovat se dalo, ale nechtěl jsem tím třetím pokusem. A pokud někomu foukne 0,5 metru za sekundu proti a druhému 0,7 do zad, je to víc než metr rozdíl a to už je na prkně znát.
A do toho asi nebylo úplně snadné se soustředit, Stade de France byl opět plný k prasknutí. A někdy to bylo přímo ohlušující fandění…
Bylo to neskutečný. Diváci fandili a fandili všem. Nevím, kolik tam bylo diváků, ale když si člověk tribuny roztleskal, tak se fandilo na plné koule. Když se dobíhal některý z běhů, byl to takový pískot, že si řecký šampion Miltiadis Tentoglu zacpával uši.
Máte za sebou sezonu, kdy jste bojoval se zraněním. Kdyby vám někdo před Paříží řekl, že tu budete desátý, věřil byste?
To bych se tomu člověku vysmál do očí. V kvalifikaci jsem měl velké štěstí. Vůbec jsem tomu nevěřil. Sice top osm nebylo daleko, na to jsem si už věřil, protože finále je jiná soutěž a myslím, že jsem v sobě osm metrů měl. Ale desáté místo taky beru.
Je vám 31 let. Vaši kariéru provázejí fantastické kvalifikace, ale slabší finále. Věříte, že ještě na velké akci trefíte odraz i v boji o medaile?
Věřím v to, jen doufám, že to nebude až v padesáti. V tom finále chce člověk vždycky víc a asi to hraje roli. Každému sedí něco jiného, třeba když je den volna mezi soutěží, tak to pro mě není úplně ono. Tady v Paříži mi to asi zase nesedlo.
