Hochfilzen - Každý to občas potřebuje slyšet. Že dobro zvítězí nad zlem, že si hlavní hrdina vždy poradí s nástrahami osudu. A Gabriela Koukalová se v poslední době osvědčila jako skvělá vypravěčka pohádek. Po té o velkém křišťálovém glóbu nebo o sladké novoměstské tečce přidala v Hochfilzenu tu o zlatých božích mlýnech.
Její začátek zasadila zhruba tři roky nazpět do období, kdy přijela z olympijských her v Soči obtěžkaná dvěma stříbry, ale také pořádnou dávkou popularity, se kterou nebylo jednoduché se vyrovnat. Čeští fanoušci od blonďaté krásky čekali další a další cenné kovy.
Jenže následující sezonou se protrápila. Nedařilo se jí, na stupně vítězů se v individuálním závodě Světového poháru podívala jen dvakrát. Přišlo ovšem mistrovství světa v Kontiolahti, šance na reparát za nepovedený rok.
A proměnila ji. Po vytrvalostním závodu se mohla zakousnout do stříbrné medaile. I když k titulu mistryně světa bylo blízko.
"Ale já si do poslední chvíle nemyslela, že můžu vyhrát," říkala tehdy skromně ještě pod jménem Soukalová. I po druhém místě zářila štěstím. "Tohle je zadostiučinění. Vyhrát medaili v individuálním závodě, ať je jakýkoliv, a ještě v sezoně, kterou jsem se úplně protrápila," dodávala skromně.
Však ano, budou jiné šampionáty a další šance na stupínek nejvyšší, mohla si říkat. A sezona 2015/16 byla jak z říše snů, přesný opak té minulé. Brzy se oblékla do žlutého dresu pro vedoucí ženu seriálu a nikdo ji z něj nemohl dostat. Od takové suverénky se medaile z mistrovství zkrátka čekají.
Boje v norském Oslu zahájila čtvrtým místem ve sprintu. "Na úvod skvělý výsledek, spadla ze mě nervozita," pochvalovala si ještě.
Dál už jí však úsměv ze rtů mizel, 11. místo ve stíhačce, páté z vytrvalostního závodu a další bramborová "placka" z masáku. Z šampionátu odjela bez medaile a taková Francouzka Marie Dorinová Habertová si jich nabalila celkem pět, z toho tři zlaté.
"V průběhu celého závodu jsem cítila, že to nejsem já. Byla jsem hrozně unavená. Asi mám v osudu to čtvrté místo. Dneska bych byla možná radši poslední než čtvrtá ," neskrývala už zklamání.
Touha být světovou šampionkou zůstávala
Jak byla v norská úroda bídná, mohla se těšit z bohaté sklizně v závěru Světového poháru. Jeden velký a tři malé křišťálové glóby udělaly sezonu snovou.
Ale i když to nikdy neřekla nahlas, touha po tom stát se biatlonovou mistryní světa v ní někde vzadu zůstávala. Vždyť, jestli dodrží plán o konci kariéry po olympijských hrách, čeká ji už jen jeden šampionát, poslední čtyři pokusy urvat alespoň jeden individuální titul pro sebe. "Je to titul, který chyběl a který vždy chtěla mít," prozradil za ni manžel Petr Koukal.
Co čert nechtěl, nemohla kvůli nemoci absolvovat celou letní přípravu. Od prvních závodů opakovala novinářům jednu a tu samou větu "letos od sebe nic neočekávám".
I když se zase dostala do ráže, přetahovala se znovu o žlutý dres, vyhrála v životním masáku před domácím třicetitisícovým davem, stejně zůstávala v prohlášeních opatrná. "Pořád to mám nahoru dolu," nebyla spokojená.
O Vánocích raději trénovala v Hochfilzenu
Nic ovšem nenechala náhodě, místo vánočního hodování s rodinou odjela do Hochfilzenu, pilovala pořád dokola zasněženou trať a možná i trochu snila o tom, jak si tu v únoru jede pro nějaký ten cenný kov.
Hned v prvním individuálním závodě si sáhla pro ten nejcennější, zlatý. Den poté, co se jako už poněkolikáté v sezoně vydala ze všech sil ve štafetě, kdy hasila střelecké minely někoho jiného a nasazovala k neuvěřitelné stíhací jízdě.
Do cíle ji tak v nejrychlejším čase snad popostrčily boží mlýny, které sice prý někdy melou pomalu, ale spravedlivě. "Já myslím, že se mi to letos povedlo díky tomu, že jsem sama od sebe tolik nečekala. Necítím se teď ten stroj z minulých let, ale víc jako člověk," říkala po páteční zlaté tečce Koukalová.
Nyní už má před sebou jen poslední pohádku, kterou by českým fanouškům ráda dovyprávěla. Tu o olympijském zlatu.
