Máte za sebou bakaláře, magistra, studium na denní bázi, ale poslední roky jste i během toho odehrála za sezonu přes 50 i 60 tenisových utkání. Jak jste to stihla?
Zápasů bylo hodně, ale hlavně v létě nebo v pauze mezi semestry. Záleželo na tom, jak rychle jsem byla hotová se zkouškami. Zvládala jsem to díky vlastní vůli. Věděla jsem, že jsem si to takhle vybrala a chtěla jsem to takhle dělat. A když chcete, tak všechno nějak jde. Hodně mi pomáhala i rodina, to je také zásadní. Na to, jak to bylo náročné, to na mně nebylo moc poznat, snažila jsem se být vždy pozitivní.
Měla jste alespoň kvůli sportu nějaké úlevy, nebo vůbec?
Během semestru, tedy během 13 týdnů, byly povolené jen dvě absence. Musela jsem hodně dobře plánovat celý rozvrh, abych neodjela na turnaj, když mám zrovna nějakou prezentaci nebo test. Na naší fakultě šlo mít individuální plán jen ze zdravotních důvodů. Takže jsem žádné úlevy neměla. Bylo to někdy na individuální domluvě s příslušnými docenty, ale pokud to klaplo, znamenalo to v podstatě jen jednu absenci navíc.
Jak tedy vypadal váš den?
I když jsem měla třeba jen dvě přednášky za den, tak jsem musela využít každou chvíli na trénink. V praxi to vypadalo například tak, že v osm jsem šla do fitka, v deset začínala přednáška, z ní jsem po dvou hodinách šla na tenis, po tenise na další večerní přednášku. Často jsem jedla třeba za pochodu. I tak jsem musela někdy obětovat třeba druhý trénink nebo fitko. Vždycky na prvním místě byla škola. Bylo tam hodně práce na doma, psát eseje a podobně. Takže když jsem třeba jela na turnaj, musela jsem psát věci do školy v době po zápasech, kdy ostatní holky regenerovaly.
Což se asi muselo někde projevit, že?
Komu se to nelíbilo, bylo občas moje tělo, které se ozývalo a říkalo 'dost'. Měla jsem časté problémy se zády, což bylo kvůli tomu, že jsem moc neodpočívala. Nebyl na to prostor. Takže byly i chvíle, kdy jsem musela s bolavými zády a nemocná na prezentaci.
Podobný model je možná běžný někde v Americe, kde z univerzity prostřelila na okruh Danielle Collinsová nebo John Isner, ale v českých vodách to není běžné. Co vás motivuje to dokázat a lidově řečeno se na profi tenis už nevykašlat?
V tomto nemám žádný vzor. Je to nějaké mé nastavení, že škola je základ. Tím, že jsem tenisu neodehrála tolik, cítím i teď pořád velkou chuť se zlepšovat a nevykašlat se na to. Nejsem hrou přehlcená. Navíc vnímám tenis jako takový nástroj sebepoznání, pozoruju, co je mimo mou komfortní zónu, spolupracuju s mentální koučkou. Pozoruju vzorce chování a jak se vypořádávám se situacemi na kurtu a beru si z toho věci, které pro mě můžou být poučením i do běžného života.
Vybrala jste si studium mezinárodních vztahů, v diplomové práci rozebíráte budoucnost Visegrádské skupiny, proč právě tenhle obor?
Je pravda, že když už tenisté studují, vyberou si obor, který je blízko sportu. Já maturovala ze základů společenských věd, kde mě hodně oslovila psychologie. Tak jsem si podala přihlášku na ni a jako druhou variantu jsem měla právě Evropská studia, která mě při maturitě také zaujala. Psychologie nakonec nevyšla, ale asi to tak mělo být. Baví mě poznávání jiných kultur, jazyků, a díky tenisu je to pro mě možné.
Takže vás nemrzí, že jste nestudovala psychologii?
Ani ne. Tím, že spolupracuju s mentální koučkou, paní Hasalovou, tak se postupně učím věci, po kterých jsem vždycky toužila a myslela jsem si, že to je psychologie. Baví mě poznávat mentální stránku, zkoušet nástroje práce na sobě v souvislosti se sportem, propojení hlavy a těla. Je to hodně praktické. Bavilo by mě to sdílet s ostatními. Na nižší úrovni tenisu se to moc nepraktikuje, přitom tenis je z velké části hlavně o hlavě.
Není to tím, že hráči z nižších pater žebříčku na takové služby nemají peníze?
To je pravda. Ale považuju to za stejně důležitou část tréninku, jako když hodinu pracujete na forhendu. V určité fázi vývoje umí forhend všichni stejně dobře a právě ta mentální stránka pak dělá na kurtu rozdíl.
Když už jsme u otázky peněz, při studiu ještě objíždět turnaje, trénovat, to není zrovna levná záležitost, jak jste to řešila?
Řeším to pořád. Ať už sama, nebo i s rodinou. Vím, kolik je potřeba finanční podpory. Momentálně nemám sponzora a jsem ve fázi hledání. Když jedu na turnaj sama, vyhraju k tomu i nějaký debl, tak se turnaj zaplatí. Ale teď bych potřebovala, aby se mnou jel ještě další člověk, trenér, abych na to během zápasů nebyla sama. Často je to o pár míčích, které rozhodují, a je lepší sdílet ty důležité okamžiky s někým vám blízkým. Kdo vytváří pohodu na kurtu i mimo něj, což je u holek obzvlášť důležité. Ale obnáší to největší finanční náklady.
Takže na turnajích ITF, i když se soustředíte na singl, je pro vás čtyřhra jistou formou přivýdělku?
Je to tak. Když vypadnete v singlu v prvním kole, tak je lepší mít tam nějaké zápasy alespoň ve čtyřhře, když čekáte na další turnaj. Ale je to i ta finanční pomoc. Každých 50 euro se hodí. V deblech se mi docela dařilo, takže turnaj se zaplatil vždycky. Velkou finanční oporou mi je i má rodina. Za to jsem jim obrovsky vděčná. K tomu si přivydělávám na ligách v Německu nebo ve Francii. Vždycky to jde nějak udělat.
Dařilo se vám finančně vycházet natolik, že jste objížděla i turnaje v Turecku, Španělsku a dalších cizích zemích…
Kolikrát se v zimě vyplatí jet na takový turnaj už jen proto, že máte možnost tam pořádně potrénovat, máte kvalitní hráčky pro sparing a náklady vyjdou finančně lépe než týden trénování v brněnské hale. V přepočtu pak hodina tady v Česku stojí jak celý den v zahraničí.
Udržet si profi status ale znamená také být součástí antidopingového programu. Co to obnáší?
Na naší úrovni to ještě není tak přísné a nemusíme například uvádět, kde se budeme v danou hodinu nacházet, aby nás případně zastihla antidopingová kontrola. Může ale přijít namátkově kdykoli během turnajů, takže zůstává naše odpovědnost, co se nám dostává těla, abychom případnou kontrolou prošli.
Vám je 26 let. Jste tedy stejná generace hráček, jako jsou Markéta Vondroušová nebo Karolína Muchová, které už toho mají za sebou opravdu hodně. Co může být vaše výhoda oproti nim, když teprve teď se chcete tenisu naplno věnovat?
Tím, že jsem v dětském věku odehrála míň hodin, nemám tak přetížené tělo. V tom je má výhoda oproti nim. Je vidět, že obě toho už tolik neodehrají právě kvůli zraněním nebo prevenci před nimi. Já u sebe vidím pořád spoustu potenciálu pro zlepšení. Přepnula jsem do režimu dvakrát tenis, jednou kondice. Ze začátku pro mě byl velký nezvyk zařadit do toho programu i odpočinek, nebyla jsem moc zvyklá regenerovat. Ale na to se zvyká docela dobře, když nemusím řešit, jestli mám za 14 dnů test nebo prezentaci ve škole.
To se projevilo už na podzim, když jste na turnaji v Krakově vyhrála singl i debl turnaje ITF a poskočila k sedmé stovce žebříčku. Cítíte, že v určité fázi už není rozdíl, proti komu stojíte, kolik má odehráno, a žebříček je jen číslo?
Ano. Řekla bych že do nějakého čtyřstého nebo třístého místa je to vážně jen o hlavě, protože údery máme všechny podobné. Jen si musíte v hlavě nastavit, že se není čeho bát, a můžete s nimi normálně hrát. Je tam pořád spousta práce po tenisové stránce, ale myslím, že když budu každý den pracovat na celé mozaice, tak se to nakonec poskládá a půjde to. Jde o to jen vytrvat.
Jak byste se tenisově popsala?
Považuju se za ofenzivní hráčku, která se opírá o servis a forhend a pomocí těchto úderů se snažím vytvářet hru a chystat si vítězný míč. Teď se snažím i o častější přechod na síť. Nemám asi žádnou hráčku, ke které bych se chtěla přirovnávat, spíš u některých hledám inspiraci u konkrétních úderů. Takže sleduju servis nebo forhend Aryny Sabalenkové.
Jedním z vašich cílů je dostat se do kvalifikací grandslamů. Dala jste si deadline, dokdy to chcete dokázat?
Vždycky jsem si dávala nějaké deadliny, ale ne vždycky mi to úplně vyhovovalo, spíš mě to stresovalo. Teď to rozděluju na krátkodobé a dlouhodobé cíle, které si nechávám pro sebe. Především se soustředím na tu cestu. To je pro mě teď hlavní, dělat každý den věci, které mě posouvají dál. Žebříček mám spíš v pozadí.
