Patří vám 167. příčka žebříčku, chvíli jste byl dokonce o dvacet příček výš. Není zvykem, že tenista v 18 letech takhle vystřelí. Až na Španěla Carlose Alcaraze, ten byl ve vašem věku v první desítce žebříčku a vyhrál turnaj z kategorie 500. Umíte si něco podobného představit?
Co Alcaraz zvládl, to je neuvěřitelné. Oproti němu jsem pořád ještě pozadu. Kdyby se mi povedlo to napodobit, tak bych si nestěžoval. Ale asi je jedno, kdy se toho člověk dočká, když se to vůbec stane. V příštím roce by mi stačilo, kdybych postoupil na žebříčku a na ty pětistovky se pravidelně dostával, nemusím je hned vyhrávat.
Ví se o vás, že si žebříčkové cíle lepíte na ledničku, abyste měl to číslo co nejčastěji na očích. Uplynulou sezonu tam visela první dvoustovka, pak dokonce stopadesátka. Obojí jste splnil, jste tedy stoprocentně spokojený?
Užil jsem si každý moment, Davis Cup, US Open i turnaje na Challenger Tour. Všude to mělo něco do sebe, i když to třeba nevyšlo podle představ. Čím výš jdete, tím větší máte cíle. Do příští sezony musím ještě hodně zamakat, abych dosáhl toho, co jsem si dal na ledničku. Což je první stovka, ideálně první osmdesátka.
V čem teď musíte přidat?
Je to komplex všeho. Myslím, že v mé hře není nic, v čem bych vyloženě zaostával. Takže musím přidat ve všem na kurtu i mimo kurt. Mám ale kolem sebe skvělé lidi, skvělý tým i rodinu, kteří jsou vždycky při mně a pomáhají mi.
Odborníci chválí především vaši psychiku, jak dokážete zvládat těžké momenty. Dlouhodobě pracujete s mentálním koučem Draganem Vujovičem, v čem je to kouzlo?
Každý má jiný charakter, jinou povahu. To se nedá úplně změnit. Spíš se musíte nastavit jiným směrem. S Draganem spolupracuju už čtyři roky a má to vývoj. V každé sezoně naskočila spousta situací, na které bylo potřeba zareagovat. Díky němu se mi to podaří rychle. Bez mentálního kouče by mi to takhle dobře nešlo. Nemůžu vám teď říct nějaké know how, je to prostě dlouhodobý proces, který mi pomáhá.
Takže to není tak, že byste si před zápasem nebo během něj opakoval nějakou naučenou formulku?
Ne, není to tak, že bych si pořád opakoval 'hraj svou hru, nemysli na okolí'. Takhle to nefunguje. To si sice můžete říct, ale nemá to takový efekt. Je to daleko složitější proces.
Radek Štěpánek a další bývalí hráči se často pozastavují nad tím, že současné mladé talenty často brzy uspokojí první úspěchy, první vydělané peníze a profesionální smlouvy. Máte nějak ošetřené, aby se něco podobného neprojevilo také u vás?
Snažím se koncentrovat jen na tenis a můj vývoj. Veškeré věci jako sponzoři, média, smlouvy, prize money, všechno konzultuju s rodiči a mými agenty, kterým moc důvěřuju. Dobře vím, že od tohohle je potřeba se oprostit. Přece jen v loňské i letošní sezoně bylo úspěchů opravdu moc a kdybych to všechno sám řešil, tak bych létal v oblacích a nebyl tam, kde jsem.
Přitom si najdete čas i na netradiční koníčky. Na vyhlášení OKsystem Zlatý kanár jste vystřihnul i sólo na bicí. Jak jste si to užil?
Kdybych to dopředu věděl a nebyl to tak spontánní požadavek, tak bych se dokázal připravit lépe. Je to jen můj koníček, nic, čemu bych se věnoval denně. Když mám volnou chvíli, tak si zahraju, ale teď jsem nehrál opravdu dlouho. Hrát s v přímém přenosu s kapelou No Name v zádech, to je nepopsatelný. Nevím, jak to znělo, ale snad tam nějaký základní rytmus byl.
To byl. A také jste zmínil, že se věnujete kouzelnictví. To už vůbec nepraktikuje jen tak někdo. Jak jste se k tomu dostal?
Když mi bylo 13, rodiče mi na oslavu pozvali kouzelníka Thomasiana. Myslím, že byl ve finále Česko-Slovensko má talent. To mě nadchlo a bavilo tolik, že jsem si pár karetních triků zkusil. Chytlo mě to a nějakou dobu jsem to dělal fakt hodně. Teď je to v takové fázi, že prostě umím pár triků a to je všechno.
Teď už ale čas na koníčky nezbývá, sezona začíná už za pár dnů. Kdy odlétáte?
Začnu v Austrálii, takže na první svátek vánoční odlétám. Teď jsem byl v plné přípravě, připravený jsem podle mě skvěle. Čeká mě tedy challenger z kategorie 125 v Canbeře a pak už kvalifikace Australian Open v Melbourne.
