"Těch vtipných historek je strašně moc, ale radši je nebudu publikovat. Nicméně člověk se s Bárou vůbec nenudí, to je pravda," říká Dlouhý, který se Strýcovou úzce spolupracoval poslední čtyři roky. Byl tak u jejích největších individuálních úspěchů.
Jaký otisk zanechá Bára Strýcová v historii českého tenisu?
Řekl bych to tak, že se zapíše zlatým písmem. Byla u pěti triumfů české fedcupové reprezentace a to, jak si získala na svou stranu obrovské množství fanoušků tenisu, svým originálním pojetím hry, bylo výjimečné. Všichni si užívali, když Bára byla na kurtu. Už jen proto si myslím, že to bude velké zlaté písmo.
V čem spočívala její výjimečnost? Jaká je esence té aury, kterou si kolem sebe vytvořila?
Určitě její bojovnost, to je základ všeho. Také její duch pro týmové soutěže. Ta její zažranost a oddanost tomu sportu, to, že svou energií strhne všechny, kteří jsou okolo ní. To jsou její velké devizy a její velký odkaz.
Vy jste s ní za poslední čtyři roky něco procestoval po světě. Jak Báru vnímají tam, mimo tu čistě českou bublinu?
Neviděl jsem tam žádný rozdíl. Myslím, že ji vnímají všude po světě stejně a všude pozitivně. Kam přijela, tak rozdávala radost svou hrou a tím svým pojetím. Hodně jí fandili i neutrální diváci, protože bavila. Servis - volej, kraťas, ale i to její nervování a nadávky. To k ní patřilo neodmyslitelně a myslím si, že si to všichni na světě užívali.
O některých hráčkách se říká, že jsou spíš zápasové typy a trénovat se jim třeba tolik nechce. To ale asi nebyl případ Báry. Jaká byla v tréninku?
Bára, to je válečnice. Jako americký voják, který na sobě pořád maká. Neustále na sobě pracovala, pořád se chtěla zlepšovat. V tomhle ohledu to byla ta nejlepší svěřenkyně na trénování. Ona všechno odmakala a chtěla být pořád lepší a lepší.
Bára byla vždy jednou z nejmenších hráček na okruhu. Jak to dokázala, že uměla vzdorovat i těm největším ranařkám?
Vždycky jsme říkali, že soupeřka má sílu, ale Bára má čáry. Prostě s raketou kouzlila. Dokázala fyzické záležitosti kompenzovat tou svou herní chytrostí a pestrostí svého tenisu. A byla neúnavná.
Po tažení Wimbledonem do semifinále před dvěma lety říkala, že zvítězila sama nad sebou, nad svou psychikou, která ji často srážela. Mohla toho dosáhnout víc, kdyby byla klidnější a nenechala se tak snadno rozhodit?
Nemyslím si, že se to dá takto říct. Právě to vyloženě její pojetí, tedy i ty nervy i to zvíře, které vždycky bylo na kurtu, jí v kariéře podle mě hodně pomohlo. Nespekuloval bych, co by kdyby. Dosáhla velkých úspěchů. Světová jednička v deblu, první dvacítka v singlu, to je skvělá kariéra.
Navíc, ta její show, ty emoce, jak pozitivní tak negativní, nepřispělo tohle všechno vlastně k její popularitě víc, než kdyby třeba získala víc titulů?
Ano, to jí pomohlo strašně moc. I ta její zarputilost, bojovný duch, kdy nevypustí jediný balonek a pořád jede na sto procent. Bylo znát, že právě to lidi bavilo. Přesně tohle chtěli vidět.
