V dětství neustále pendlovala mezi Amerikou a Českem. Polovinu každého roku trávila s rodinou za mořem, kde se věnovala lyžování, půl roku zase švihala ve středu Evropy tenisovou raketou, kterou poprvé držela v ruce už jako dvouletá.
Tenis v jejím sportovním životě nakonec vyhrál. Když jí bylo třináct, její rodina se natrvalo přestěhovala do Čech. Knutsonová trénovala v Prostějově, kde potkávala třeba Petru Kvitovou, Markétu Vondroušovou a trénovala s Karolínou Muchovou či Terezou Smitkovou.
V pubertě se ale její priority převrátily, zatoužila po studiu na některé z amerických univerzit. Na prestižní Syracuse University ve státě New York se dostala na bakalářský obor Televizní a digitální žurnalistika.
Tenisu se přitom nevzdala úplně, v rámci vysokoškolských soutěží USA to dotáhla na post čtvrté nejlepší hráčky, na univerzitě dokonce získala ocenění pro sportovkyni roku. Po absolvování školy se přestěhovala do Anglie a na Durham University do svého portfolia během tří let přidala dva magisterské tituly: v marketingu a v obnovitelné energii.
Teprve potom se jí vrátila chuť na profesionální tenis. Od září se šestadvacetiletá tenistka zkouší prosadit na okruhu a vede si nadmíru dobře.
"Na podzim jsem se přihlásila na turnaj ve Shrewsbury a potkala jsem tam po letech Karolínu Muchovou. Strašně se divila, co tam dělám. Tak jí říkám: No, já hraju," směje se tenistka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Během necelého roku vystoupala až těsně za nejlepších tři sta hráček světa. Dříve zdánlivě nedostižný sen o účasti na grandslamových turnajích dostal reálné kontury.
Když jsme si domlouvali rozhovor, podepsala jste se ve zprávě jako Gabriela Knutsonová. Jinak jste ale všude na stránkách tenisových asociací vedená jako Gabriela Knutson. Jak tedy chcete být psána?
Mně je to tak trošku jedno. Mám americký pas i český, v americkém jsem Knutson a v českém Knutsonová. Pořád jsem Češka, ale obě varianty jsou pro mě pohodlné. Jak chcete.
Mluvíte česky naprosto plynně. Jak to máte s jazyky?
Odmala mluvím česky i anglicky. Ale co se týče psaní, rozhodně se lépe cítím v angličtině. V češtině se mi nepíše až tak dobře, protože jsem nikdy nechodila do české školy. Dělám často chyby. Když jsme si psali, sám jste to viděl.
Ani jsem si nevšiml…
Tak to jsem moc ráda.
Kdy a proč jste se rozhodla reprezentovat Českou republiku, a nikoli USA? Stála jste někdy před touto volbou?
Určitě tam byla nějaká debata. Já v mládí i závodně lyžovala, a to v Americe, přes léto jsem zase hrála tenis v Čechách. Kdybych dál lyžovala, nejspíš bych lyžovala pod americkou vlajkou. Ale vyhrál nakonec tenis, a tak jsem pokračovala pod českou vlajkou. Přirozeně to tak vyplynulo.
Jste už skoro mezi 300 nejlepšími tenistkami světa, přestože až dosud tenis nebyl vaší prioritou číslo jedna. Dá se říct, že je to v té širší špičce unikátní? Nebo znáte někoho jiného, kdo je takto vysoko na žebříčku a tak pilně by studoval?
Myslím, že to asi unikát je. Vím, že hodně holek třeba dokončilo bakaláře, ale potom už šly profesionálně hrát. Já šla ještě na tři roky do Anglie, což je takový extra krok. Nevím o nikom, kdo by to udělal podobně.
Když máte tolik možností, vystudované obory, k tomu tenis, čím byste se chtěla jednou živit? Co vás nejvíce láká?
Teď je číslo jedna tenis. Chci hrát pro sebe, chci tomu teď dát všechno, ráda bych se tím dobře živila a užívala si to. Potom bych ale chtěla jít pracovat do obnovitelných energií a zabývat se tímto odvětvím. To mě hrozně láká. Měla jsem už různé praxe, třeba za covidu jsem byla devět měsíců na stáži v americké neziskovce zabývající se obnovitelnými energiemi. Hrozně mě to bavilo - a až skončím s tenisem, určitě se k tomu chci vrátit. Ale tenisovou kariéru chci mít co nejdelší.
A co třeba média vzhledem k vašemu zaměření na univerzitě v Syracuse? Viděl jsem ve vašem představovacím videu, že jste dělala i praxi coby reportérka a vypadalo to, že právě tímto směrem se chcete ubírat. To už neplatí?
To je další věc. Proč ne? Pokud by se naskytla možnost například tenis komentovat, líbilo se mi to. Tuhle možnost rozhodně nezahazuju. Žurnalistickým možnostem jsem otevřená také. Ostatně Syracuse University je jedna z nejlepších žurnalistických škol v Americe.
Mediálně pokrývat téma životního prostředí by vás nelákalo?
Ano, to by také šlo. Já jsem teď trochu zraněná, tak mám méně tréninků a ve volnu píšu zrovna článek pro jedny americké stránky o obnovitelné energii, konkrétně o biomase. Teď je to koníček.
Když zůstanu u tématu, cítíte, že se lidstvo v otázce environmentalismu skutečně posouvá kupředu, nebo je změna myšlení až příliš pomalá? Jste spíše optimistou nebo pesimistou, co se týče budoucnosti planety?
Možná spíš pesimistou. Chci v tom pracovat, ale bojím se toho. Právě proto, že změny se podle mě dějí příliš pomalu. Už jsme tak zvyklí na svůj kapitalismus a na současný způsob života, že už jsme moc daleko na to, abychom se změnili tak rychle, jak by bylo třeba. Bylo by krásné, kdybychom najednou všichni měli elektrická auta, všude by byly solární panely a větrné turbíny, ale už jsme tak moc jinde, že je to složité. Bude to těžké zvrátit, potřebujeme hodně inovace a nových technologií.
Když se vrátíme k tenisu: raketu jste vzala poprvé do ruky ve dvou letech. Jaké jste měla v dětství sny a ambice a jak se měnily v průběhu dospívání?
Asi do deseti let jsem samozřejmě chtěla být nejlepší na světě. V tenise i v lyžování. Moje maminka byla profesionální alpská lyžařka v Česku, jedna z nejlepších v republice, olympiáda jí jednou utekla o jedno místo (maminka je Ilona Knutsonová, za svobodna Rejmánková - pozn. aut.). Měly jsme spolu tyhle sny. Když jsem ale byla v pubertě a viděla americké univerzity, začalo mě lákat studium. Cíle se úplně změnily. Chtěla jsem psát, měla jsem úplně jiné koníčky. Hlavním cílem bylo dostat se na vysokou školu. V sedmnácti jsem si asi na rok zranila zápěstí, takže jsem se nedostala na ty nejlepší tenisové univerzity. Ale dostala jsem se na top studijní univerzitu.
Na Syracuse jste ale hrála i tenis a dařilo se vám…
Ano, velmi. Předtím na turnajích jsem byla často vystresovaná, teď jsem ale hrála bez bázně, byla jsem uvolněná. Jenže bylo toho i se studiem moc, v létě jsem bývala tak vyčerpaná, že jsem raketu nechtěla ani vidět. To se změnilo až během studíí v Anglii, kdy mě to zase začalo bavit a chtěla jsem začít hrát profesionálně. Dokonce jsem na univerzitě v Durhamu poslední rok šéfovala celému tenisovému programu. Najednou to bylo v mé režii, bylo to moje rozhodnutí, že chci zase hrát. A myslím si, že díky tomu teď hraju tak dobře. Prostě jsem dostala chuť.
Jaké tenisové ambice a sny tedy máte v tuhle chvíli?
Hrozně bych se chtěla dostat na grandslam. V září, když jsem začala, to byl opravdu jenom sen, ale nyní už je to cíl. Když se tam dostanu, potom uvidíme. Jsem realistická, vím, že jsem sedm let pořádně netrénovala. Proto dělám spoustu chyb v technice. Byla jsem léta zvyklá hrát proti lidem, kteří byli horší než já. Mohla jsem dělat chyby a stejně jsem vyhrávala. Teď se snažím zlepšit, buď to půjde, nebo nepůjde.
A půjde to bez trenéra, kterého nemáte?
To nevím. Já myslím, že ne (smích). Teď žiju v Anglii v Nottinghamu, zrovna se tady hraje turnaj, chodím se koukat, ale kvůli bolavému zápěstí nemůžu hrát. Trénuju tady, protože nemám peníze, abych si zaplatila nějakou akademii, bydlení, profesionálního osobního trenéra nebo kondičáka. Tady je všechno zadarmo, jsem součástí programu. Jsou tady trenéři, ale nejsou moji.
Trenéra si tedy vyloženě nemůžete dovolit?
Ano, nemám na to. Maminka je v Čechách učitelka, mám ještě devatenáctiletého bratra, který půjde také do Ameriky na univerzitu. Peněz moc není. Uvidíme, jaký budu mít bez trenéra a bez financí výkonnostní strop. Zatím jsem na něj ještě nenarazila, z čehož jsem pokaždé překvapená. Obavy mám ale ze dvou věcí: že narazím na strop kvůli tomu, že jsem si vzala sedm let od profi tenisu volno a že nemám peníze na trenéra a další věci. Nad tím se pořád trochu stresuju. Teď jsem zrovna naštvaná, že nemohu hrát turnaje tady, když je mám jen kousek od domova. Místo toho musím letět v květnu do Gruzie a platit tam dva týdny 100 dolarů za noc.
Tenis je samozřejmě drahý sport a ti, kteří nejsou okolo první stovky, mají velké problémy při zajišťování cest na turnaje a dalších věcí. V poslední době se ale více diskutuje o tom, že by měla existovat větší podpora těch níže postavených, aby tenis nebyl tak elitářským sportem, kterým se uživí dvě stě lidí na světě. Vidíte tam šanci, jak to zlepšit?
Zrovna dnes jsem četla článek o tom, že někdo navrhuje dávat minimální mzdu prvním 300 v žebříčku. To by mi hrozně pomohlo. Vědět, že když budu ve třístovce, každý měsíc mi přistane třeba 500 dolarů, to už by byla velká pomoc. Je to konstantní stres. Trochu ubíjející.
Loni jste si zahrála v Přerově a v Olomouci. Po jak dlouhé době jste byla v Česku a jaké to pro vás bylo?
Přijela jsem a potkala lidi, které jsem neviděla skoro deset let. Přijela se podívat i má rodina z Dvora Králové. Bylo to hrozně fajn. Tam jsem překvapila samu sebe, psala jsem celé léto diplomku, zahrála jsem si tak dvakrát týdně a pak na turnajích v Čechách to nebylo špatné. Rozhodně v létě přijedu znovu.
