Co vás přivedlo k nápadu napsat knihu?
Nabídku na autobiografii jsem dostala už před pár lety, ale pořád jsem čekala, až nastane ten správný čas. Ve spoustě věcí dám na intuici a ta přišla asi před dvěma lety, kdy jsem si řekla: Tak jo, pojďme do toho, pojďme to napsat. Cítila jsem, že ten můj příběh je už tak zajímavý, že by mohl být zajímavý i pro další lidi. Trvalo to ale dlouho, protože jsem hodně cestovala a byla vyčerpaná z tenisu.
Inspirovala jste se jinými sportovními biografiemi?
André Agassi a jeho kniha Open byl takovým vzorem pro mou biografii. Něco podobného s mým příběhem jsem chtěla napsat. Byl v ní velmi otevřený, dostal tam věci, které o něm lidé netušili a on nikdy nechtěl, aby se dostaly ven. To mě hodně inspirovalo.
Bude mít vaše kniha nějaký hlavní motiv?
Témat tam bude víc. Nebude to jen pro tenisové fanoušky, nebude to žádná sportovní bible. Psala to se mnou spisovatelka (Andrea Coddington, pozn red.), která píše takové normální knížky o životě, má za sebou i nějaké románové věci. Můžu slíbit, že bude hodně otevřeně napsaná. Bude tam o tom, co sportovci prožívají. Jaké těžkosti skrývají a nedávají je znát. Popíšu tam, jak jsem se cítila po roce 2016 po tom největším úspěchu.
Tehdy jste vyhrála Turnaj mistryň a pobláznila celé Slovensko. Zkuste alespoň naznačit, co jste pak prožívala.
Lidi mě vidí z jedné stránky, myslí si, že nemám problémy, ale byl to tehdy obrovský tlak. Já takové věci nedávám najevo, nejsem typ sportovce, který by se svěřoval a vyplakával do veřejného prostoru, jak to mám těžké. To až teď se poprvé odhalím a půjdu do soukromých detailů. Bude to i takové motivační pro čtenáře, ale nechci prozrazovat víc, o tom bude ta knížka.
Tak jinak. V České republice loni na jaře způsobila ohromný poprask kontroverzní biografie Gabriely Koukalové, ve které biatlonistka mimo jiné přiznává problémy s anorexií. Čekáte, že vaše tajemství, která odhalíte, mohou mít podobně silnou odezvu?
Myslím, že ano. Půjde to trochu proti tomu, jakou image silné ženy asi mám. V nějakém rozhovoru bych do takhle otevřené a osobní zpovědi asi nešla, ale v knize to bude jiné. Podle mě by to nějakou takovou vlnu zájmu opravdu mohlo strhnout.
Přijde si na své také český fanoušek, je v knížce nějaká česká stopa?
Určitě, ale jen pozitivně. Naše fedcupová střetnutí jsou přece legendární. S některými českými hráčkami jsem hrála důležité zápasy - s Petrou Kvitovou finále v Madridu, s Luckou Šafářovou mám rivalitu už od juniorky a byla jsem při tom, když se loučila s tenisem. Bára Strýcová byla na mé svatbě a v knize nevynechávám ani zimu na turnaji v Praze, kde jsem byla zkřehlá jako na lyžovačce. Nemluvě o tom, že jsem během mé kariéry měla několik českých trenérů.
V posledních měsících vás ale zaměstnává i tenisová akademie Love4Tennis, které jste propůjčila své jméno. Jakou v ní máte úlohu?
Tahle akademie fungovala už osm let před tím a minulý rok mě oslovili, jestli bych do toho nechtěla jít s nimi, abychom tomu dali ještě vyšší úroveň. Máme tam teď okolo dvaceti trenérů, spoustu dětí, dorostenců i dospělých. I já jsem tam ještě minulý i letošní rok trénovala. Teď jsme si vymysleli speciální projekt pro děti, chodíme do škol, snažíme se, aby se začaly víc hýbat, děláme s nimi tréninky a ukazujeme jim tenis. Baví mě to, když to řeknu hulvátsky, tenis je to jediné, co umím.
Je to něco, v čem se vidíte po kariéře?
Určitě ano, ale asi ne tak, že bych byla každý den hodiny na kurtu. Teď jsme udělali takové dva tenisové kempy, kde bylo čtyři pět dětí, a tam jsem s nimi během toho týdne hned několikrát. Radím jim, tak trochu mentorsky jim předávám zkušeností a poznatky, které jsem během kariéry nabrala.
Nějaký plán, co dělat po kariéře, tedy máte?
Určitě to bude tenis, čemu se chci dál věnovat. Teď se vidím i v roli matky. Promyšlené to zatím nemám, protože když něco dělám, chci se tomu věnovat na sto procent. Věřím, že až budu víc doma, tak ke mně příležitosti přijdou. Nebojím se toho, že bych zůstala na ocet.
Co nějaká činnost spojená s módou, které se na sociálních sítích hojně věnujete?
Móda je věc, která mě baví. Je to moje hobby, ale není to nic, co bych dělala na sílu. Nemám nic rozmyšleného tak, že bych si třeba udělala svou značku. Sportovní značku mám, je spojena s mou nadací, ale o ničem jiném nepřemýšlím. Móda nejspíš zůstane jen jako můj koníček.
Navíc, ne vždy je to pro radost. Nedávno jste si udělala obrázek v kožichu a pěkně jste to schytala od různých diskutérů, že byl vyrobený z opice, přitom šlo o výrobek z kozy. Jak snášíte podobné útoky?
Já žiju filozofií, ať si každý dělá, co chce. Takové útoky jako tehdy ve mně evokují spíše opačný postoj, než se snaží oni vyvolat. Že si řeknu, že to budu dělat ještě víc, vždyť nedělám nic špatného. Jsem taková tvrdohlavá. (smích) Naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří mě krotí, včetně mého manžela.
Momentálně jste ve stavu zraněných kvůli achilovce, nicméně není to tak dávno, co jste v rozhovorech prohlašovala, že chcete hrát maximálně do 30 nebo 31 let. Jak to vidíte teď, kdy jste přesně v tom věku?
Je to u nás doma hodně otevřené a probírané téma. Teď jsem si dala takovou novinářskou pauzu a těším se, až mi dvanáctého listopadu vyjde kniha, kterou zodpovím spoustu takových otázek. Na achilovku si každopádně dávám pozor, je taková poloposlušná. (smích)
