Prohrála jste dramatickou tříhodinovou bitvu, ale zároveň jste se rozloučila s českými fanoušky po boku rodiny a se synkem v náručí, který za vámi přicupital na kurt. Co to s vámi dělá?
První emoce po takovémto zápase, blbém a nepodařeném, nejsou sportovně nic moc. Ale rozlučka se synem, před mojí rodinou a nejbližšími, byla úžasná. Hrozně se to ve mně mele a jsem šťastná, i když to po prohraném zápase zní zvláštně. Ale tak to ve sportu chodí. Jednou to vyjde, jindy ne. Já navíc nebyla úplně fyzicky připravená. Bolístek mám víc. Ve finále Wimbledonu jsem si načala achilovku, mám taky trochu natržený sval v rameni. Musím před US Open zkusit vyléčit.
To je pravda, ještě vás čeká poslední grandslam a turnaj kariéry. Když se ohlédnete, podařilo se vám v sobě během zápasů potlačit roli mámy a být zase tenistkou?
Určitě. Že bych třeba přemýšlela nad tím, jestli Vincentovi něco nechybí, to ne. Věděla jsem, že je v dobrých rukách mé mámy nebo ségry, které pro něj všechno obstarají. Byl s rodinou. Ale musím říct, že během finále Wimbledonu jsem na něj myslela a utěšovala se myšlenkou, že jemu bude úplně jedno, jestli máma přijde domů s trofejí, nebo ne. Hlavně že se vrátím.
Během zápasu se držel za montovanou tribunou, kde si chvílemi hrál i s vaší neteří. Jak vůbec vnímá váš návrat na kurty, jak to snáší?
Ví, že máma jde hrát tenis, ale neví, že jdu hrát nějaký zápas a že je to důležité. Je mu úplně jedno, jestli jsem vyhrála, nebo prohrála. Popravdě, dneska jsem ho během zápasu i slyšela.
To byl ten pláč, který se v jednu chvíli rozezněl areálem?
Ano, myslím, že se zrovna probudil. Říkala jsem si: "Ne, tak to zrovna slyšet nechci." Ale v pohodě, vím, že je s rodinou. Mně pomáhá, že je nablízku.
Společně jste pak mohli na obrazovce u kurtu sledovat vzpomínkové video s důležitými okamžiky vaší kariéry. Jak jste to prožívala?
Musím říct, že jsem plakala. Hrozně jsem se snažila, abych přímo nepropukla v pláč. Kousala jsem se do rtu. Během videa to na mě hodně šlo. O to víc, když jsem držela syna. Od turnaje je to hrozně hezké, že připravili takové překvapení. Moc děkuju! A taky chci poděkovat fanouškům. Drželi mě do posledního balónu. Jsem hrozně ráda, že takové fanoušky máme, chodí na zápasy a podporují nás.
Bude vám tenis chybět?
Něco ano, něco ne. Nejvíc mi bude chybět být v zápasovém boji, ale já si to vynahradím v jiném sportu, třeba v maratonu. Budou mi chybět i diváci tady, bude mi chybět hraní v Česku, bude mi toho chybět spoustu.
Konec to ale ještě není. Čeká vás dvouhra i čtyřhra po boku wimbledonské šampionky Markéty Vondroušové. Bude to tam pro vás ještě dojemnější?
Nevím. Ale v první řadě bych řekla, že nebudu smutná. Jsou jiné věci, ze kterých mohu být smutná, ale konec s tenisem to rozhodně není. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že dělám správnou věc a má to tak být. Za chvíli mi bude osmatřicet a život není jen o tom cestovat s tenisem. Chci být s malým a neutíkat na trénink. Ještě mi ale zbývá posledních pár týdnů a ty si chci užít. Musím se ale dát do kupy. Tenhle poslední zápas mým zraněním rozhodně nepřidal, takže než 21. srpna odletím do New Yorku, potřebuju se doléčit.
