Praha - Ostuda, potupa, české tenisty vytlačil ze Světové skupiny Davisova poháru hráč, kterému patří na okruhu až 408. příčka. Tak nějak by mohly vypadat první reakce tuzemských fanoušků na barážovou prohru kvarteta Jaroslava Navrátila v Nizozemsku. Pravda je, že sestup o level níž jen ilustruje to, jak na tom český mužský tenis v současnosti je.
Pravda, nechybělo moc a po pátečním vedení 2:0 mohlo být v sobotu po čtyřhře hotovo ve prospěch českého týmu. Jenže Jiří Veselý páteční pětisetovou bitvu s De Bakkerem nerozdýchal, postrádal síly a sám si řekl o pauzu. Navrátil tak nasadil do deblu nesehranou dvojici Pavláska s Jebavým a ti na Nizozemce nestačili.
Šetření sil na neděli se nevyplatilo a český tým nakonec přetlačil muž jménem Thiemo de Bakker. Nyní tenista z páté stovky, ale před sedmi lety 40. ve světovém žebříčku. Takže hráč, který ví, jak vyhrávat, a před domácími fanoušky to o víkendu ukázal.
Průšvih, který v posledních sezonách visel ve vzduchu, se stal skutečností a vítězové z let 2012 a 2013 opouštějí elitní skupinu spolu s loňskými šampiony Argentinou nebo Ruskem.
Bylo by laciné a nespravedlivé házet vinu na Tomáše Berdycha, který se letos rozhodl nereprezentovat a soustředí se na vlastní kariéru. Vždyť právě on byl po boku Radka Štěpánka hlavním strůjcem toho, že se České republice před čtyřmi lety povedl malý zázrak a stříbrnou mísu dokonce obhájila.
Realita je taková, že český mužský tenis zažívá obrovskou krizi a má nedostatek talentů, kteří by daviscupový tým v budoucnu táhli. Kontrast s fedcupovým týmem, který sbírá titul za titulem s širokou plejádou reprezentantek, přímo bije do očí.
Berdych v 32 letech poznává, že jeho tělo už nevydrží všechno, a pokud se chce ve světové špičce ještě nějakou sezonu udržet, musí se šetřit. Štěpánek za 14 měsíců oslaví čtyřicátiny, i když je jeho vůle vracet se po zraněních k tenisu obdivuhodná, těžko v něm Navrátil může hledat spásu do příštích sezon.
Rosol, který je o dva měsíce starší než Berdych, je sice zatím zdravý a plný odhodlání, ale uhrát body potřebné k návratu alespoň do první stovky se mu nedaří ani na challengerech.
Zdá se, že daviscupový tým by tak měl stát na čtyřiadvacetiletém Veselém. Příbramský rodák sice v soukromém životě září štěstím, v létě se zasnoubil s přítelkyní, ale na kurtu pořád hledá stabilitu, která by byla hodna jeho pověsti. Když nemáte sebevědomí z okruhu ATP, těžko ho vylovíte v Davis Cupu, kde je na vás tlak jako na týmovou jedničku ještě větší.
Stejně starý Pavlásek už okusil, jaké to je být hráčem první stovky a jak těžké je se v téhle společnosti udržet. Po pár nezdarech na turnajích ATP se vrátil na challengery a snaží si vydláždit cestu vzhůru přes malé podniky. I jemu tak bude trvat, než nabere tolik zkušeností, aby byl oporou v reprezentaci.
A dál? Snad se brzy vzchopí k průlomu v říjnu jednadvacetiletý Zdeněk Kolář, ovšem zatím ho najdete ve třetí světové stovce. Kvalifikacemi větších turnajů se čas od času probijí Jan Šátral nebo Václav Šafránek, ale u nich se nedá čekat, že by v nejbližších sezonách na mezinárodním poli dlouhodobě zářili.
Ještě dlouhá cesta je v 17 letech před aktuálně nejlepším českým juniorem Michaelem Vrbenským, s nadějemi se mluví o čtrnáctiletém Daliborovi Svrčinovi, který vyčnívá i mezi dorostenci. Ale to není záruka, že budou hvězdami i mezi dospělými.
Češi tedy spadli tam, kam zákonitě museli. Konec alibismu a přehnaných očekávání. Je třeba pořádně začít přemýšlet o tom, proč se nedaří vychovávat mužské naděje tak jako ty ženské.
