Úspěšně kráčíte kvalifikací pražského turnaje, přitom od březnového podniku v Miami jste před tím nevyhrála zápas. Co je najednou jinak?
Změnila jsem trenéra. Přišlo pro mě hodně změn. Snažila jsem se uklidnit, protože jsem bojovala hlavně sama se sebou. Teď jsem na kurtu ráda, ale dřív jsem na něj chodila trošku s obavami a tak to nejde hrát. Potřebovala jsem dostat do hry jistotu.
Kdo vás tedy trénuje?
Otakar Podroužek. Moc lidí ho asi nezná, není úplně ze světového tenisu, ale přijde mi super. A tím neříkám nic špatného na adresu Ivoše Mináře, se kterým jsem trénovala před tím. Ale stane se, že vám to trenérem nesedne. Spíš byl problém ve mně. I proto jsem z těch mých výsledků byla špatná, věděla jsem, že jeho vina to není. Musela jsem se rozhodnout pro změnu, protože se chci dál posouvat.
Kam se chcete posunout teď?
Mám pořád stejné cíle, dostat se do první stovky. Ale uvědomila jsem si, že se hlavně musím cítit dobře a mít ze hry radost. Prostě jít na kurt a věřit si. Trenér mi dal spoustu rad, jak se uklidnit. Teď vím, že v té stovce nemusím být do půl roku. Některé holky se tam dostaly třeba až v 29 letech.
Takže vás stresovalo, že se vám nedaří a padáte žebříčkem?
To ne. To k tenisu patří, občas někdo vyletí do stovky, ale pak zase něco nevyjde a klesne o sto míst. Spíš bojuju sama se sebou, chci sama sobě dokázat, že na to mám, že hraju dobře. Pak jsem zklamaná, když to nepotvrdím. Je dobrý mít kolem sebe lidi, kteří vás umějí uklidnit a kteří vám můžou říct, že když nejde o život, nejde o nic.
Ale pak je hodně zhrzených sázkařů, kteří se vám nebojí napsat, co si o vaší nečekané prohře myslí, že? Dokonce jste si zrušila Instagram.
Neudělala jsem to tak úplně kvůli nim, ale spíš kvůli sobě, protože jsem si začala všímat, že tam trávím docela dost času. I jsem jim tam psala, že se od nich nenechám zahnat do kouta. Pak mi ale přišlo, že pořád něco řeším, přitom se nemusím obhajovat. Mě zajímá, co si myslí mí blízcí, ale u ostatních je mi to jedno. Chtěla jsem konečně dávat tenisu sto procent, protože to jsem popravdě před tím moc nedávala.
Takže to není tak, že byste si místo oficiálního založila soukromý uzavřený a jela dál?
Ne. Spousta lidí mi říkala: Tak si udělej soukromý profil, zablokuj komentáře a podobně. Jenže to pro mě nebylo řešení. Mně je to jedno, co mi píšou. Šlo jen o to, že jsem se přistihla, že na Instagram pořád koukám a čas běží. Byla jsem zabořená do nesmyslů a reálný svět mi utíkal.
Ale Facebook jste si nezrušila…
Ten ještě mám. Přeci jen potřebuju být trochu ve spojení i s ostatními hráčkami. Domlouváme si sparingy, rozehrávky, debly. Dřív jsem si s nimi psala právě přes Instagram, ale tam už nejsem, tak si mě musí někde najít. Navíc Facebook mě nenapadlo otevírat tak často jako Instagram.
Je pro vás po tomhle všem to prolomení čtyř porážek v řadě velkou úlevou?
Je. Trápila jsem se, nebylo to tolik o mojí hře jako o mé hlavě. Když má člověk problémy okolo, tak nedokáže předvést výkon, který by chtěl, stáhne ho to dolů. Tlak je tu v Praze pro mě velký. Loni jsem tu vyhrála zápas asi po pěti letech, je ve mně takový ten chtíč ukázat, jak hraju.
Úleva je to asi i v tom, že konečně zase vyděláváte i nějaké peníze. Přece jen prohry v kolumbijské Bogotě nebo v mexickém Monterrey vás musely přijít pěkně draho, ne?
Právě. Když si tam ještě vezmete trenéra, potřebujete uhrát tak tři kola, abyste něco vydělal. Když si uděláte takovýhle výlet, když to tak řeknu, tak první kolo v hlavní soutěži uhradí vaše náklady, ale určitě ne trenérův plat, letenku a hotel. Samozřejmě okruh se hraje každý týden, někde se to dá, ale když se vám sejdou takhle špatné výsledky, pocítíte to.
Takže proto často jezdíte bez trenéra?
Ano. Jezdím sama právě z těchhle důvodů. Neutáhnu trenéra a ještě sebe. Když se podíváte na prize money kvalifikantek, to se nedá.
Jste tak trochu raritou v tom, že raději objíždíte kvalifikace velkých turnajů, než abyste bojovala na slaběji obsazených podnicích ITF. Proč?
Strašně mě láká učit se tenis od těch nejlepších. Radši dostanu víckrát na zadek, ale vidím, jak se to má hrát, než když pojedu na turnaj ITF, uhraju tam nějaké body, ale pak vlítnu na okruh a zjistím, že takhle se to vůbec nehraje. Samozřejmě nedá se to pořád. Když přijde série porážek, musíte na menší turnaje.
Nepostrádáte zápasové tempo?
Ani ne. Když se podíváte, nemám v kariéře moc vyhraných zápasů po sobě. Vždycky jen pár kol v kvalifikacích a pár v hlavních soutěžích. Kdybych jezdila na menší turnaje a uhrála tam víc utkání, vyjde to bodově stejně jako v kvalifikacích, kde jsem třeba i méně unavená.
