Ze srpnového evropského mistrovství má kromě prvního místa ze soutěže mix týmů také bronz z týmové soutěže žen, v individuálním závodě se umístila na 6. příčce. "Člověk je rád, že to dopadlo dobře, ale pro mě to byla hlavně další zkušenost. Vím, na čem dál pracovat," říká sportovkyně, která si zastřílela už i na paralympiádě v roce 2016. V kategorii W1 pro sportovce s postižením všech čtyř končetin vybojovala bronz. "Na Rio budu vzpomínat celý život," líčí úspěšná reprezentantka.
Cesta k takovým úspěchům ale příjemná nebyla. Už v dospívání začala ztrácet sluch. Proto musela ještě jako studentka střední školy nosit naslouchadla. Sílu jí ale dodávala babička na vozíku. "Je tělesně handicapovaná. Viděla jsem, jak postupně ztrácela sílu na francouzské hole, a musela sednout na vozík. Všechny ty problémy s bariérami, co kolem byly. Ukázala mi, že život handicapem nekončí," zdůrazňuje sportovkyně. Přesto vedla Šárka Musilová normální život. Hrála florbal, pracovala jako servírka v hotelu nebo se starala o koně. "Volného času bylo opravdu málo," vzpomíná.
Po úrazu se rozhodovala, co bude dělat dál. Uvědomovala si, že bez vozíku to nepůjde. "Vozík a auto jsou moje nohy, bez kterých fungovat nemůžu," osvětluje lukostřelkyně a nezapomíná zmínit i svého přítele, který ji podporuje ve sportování. Sportu se nevzdala, přestože o něm hned nepřemýšlela. "V rehabilitačním centru v Kladrubech jsem poprvé vyzkoušela florbal na kolech, a najednou jsem věděla, že sport bude k mému životu nadále patřit," líčí povoláním konzultantka pro tělesně postižené. Míček a florbalku ale vyměnila za luk a šíp. "Později jsem potkala Davida Drahonínského, a přidala jsem lukostřelbu. Nikdy předtím by mě ani nenapadlo, že bych si z luku třeba jen vystřelila," vysvětluje mistryně Evropy.
David Drahonínský a ostatní
David Drahonínský následně začal Musilové se střelbou pomáhat. "Dokázal toho v lukostřelbě hodně a rozhodl se předávat zkušenosti. Učil mě, Karla Davídka, a vloni začal trénovat i Terezku Brandtlovou," uvádí Musilová, která nemá pocit, že by Drahonínský ostatní závodníky zastiňoval. "Když střílíme v týmu, vždy mi při závodě poradí a podpoří mě, za což jsem mu vděčná," říká. Barvit vlasy jako její kolega se v budoucnu ale nechystá. "Tohle ráda přenechám jemu, k němu to nějak patří, ale já si raději nechám svoji barvu," ujišťuje závodnice.
Přesto by ráda jednou svého "učitele" překonala ve výkonech. "Aby se to povedlo, tak bych na sobě musela hodně pracovat, ale třeba to někdy vyjde," směje se Musilová. Možnost získat další úspěchy bude mít v nadcházející halové sezóně. "Od ledna jedeme halové závody v Plzni, v dubnu venkovní závody v Novém Městě nad Metují včetně Evropského poháru. V zahraničí pak Světový pohár v Dubaji a Evropský pohár Olbie na Sardinii," seznamuje s harmonogramem příležitostná ragbistka. Vrcholem sezóny bude mistrovství světa. "Na mistrovství světa v Nizozemsku se bude bojovat i o místa na paralympiádě v Tokiu. Snad to tam bude lítat," doufá Musilová.
I když Šárce Musilové přinesl handicap spoustu starostí, je ráda, že nezůstalo jen u nich. "Poznala jsem díky němu hrozně moc skvělých lidí, jak sportovce, tak trenéry. Díky parasportu a lidem kolem sebe jsem si uvědomila, že jsem šťastná," líčí. "Nijak mě to neomezuje v mých snech, spíš naopak. Posunul mě dál," uzavírá česká reprezentantka.
