Patriku, jak byste zhodnotil letošní sezonu?
První polovina sezony byla zklamáním. Dvě čtvrtá místa, jedno páté a jeden nedokončený závod. I přes to, že jsem měl solidní formu a hodně natrénováno, tak tam vždy na pódiové umístění něco chybělo. Naštěstí se mi druhá polovina zatím daří dobře. Na mistrovství světa se mi povedl nejlepší výsledek v kariéře. Nikdy jsem nebyl dvakrát čtvrtý. V Kanadě na Světovém poháru se mi dařilo ještě líp, takže převládají spíše pozitivní dojmy. Nicméně o nejúspěšnější sezonu se nejedná. V roce 2016 se mi povedlo vyhrát dva závody SP, takže tu osobně považuji za nejvydařenější.
Na světovém šampionátu vám jen těsně unikla medaile. S odstupem času, považujete čtvrtá místa za úspěšná?
Určitě ano. Upřímně řečeno jsem s tím nepočítal. Cítil jsem, že forma je dobrá, ale měl jsem velký respekt z kopcovité trati. Přijížděl jsem do Itálie s pocitem, že můžu favority pouze překvapit, což se mi myslím povedlo. Po dojetí silničního závodu mě hrozně mrzelo, že mi třetí místo uteklo pouze o šest vteřin, ale teď už vzpomínám pouze na průběh závodu. Na to, jak jsem dotahoval vedoucí skupinu, jak jsem spolupracoval s ostatními závodníky a na momenty před sprintem. Kvůli těmto vzpomínkám a pocitům cyklistiku dělám. Je to krásný sport i když se třeba nepovede umístění.
Do Itálie jste jel dobře připravený. Jak obtížné je načasovat formu na vrchol sezony?
Příprava na dva nejdůležitější dny v roce je velmi složitá. V podstatě začíná už na začátku zimy v předešlém roce. Tělo musí být zvyklé na velké objemy kilometrů. V nadsázce můžu říct, že v době, kdy začínají závody musí moje tělo zvládat tréninky delší než tři a půl hodiny, aniž by bylo nějak výrazně unavené. Samotný trénink je ale tak čtvrtina celé přípravy. Důležité je také naprosto profesionálně přistupovat ke stravě, regeneraci a psychické pohodě. Na trati hraje každý zbytečný gram navíc důležitou roli a čím méně jich je, tím dokážete jet rychleji. Já mám rezervy v regeneraci, hlavně ve spánku. Sladit tyto čtyři aspekty tak, aby mi pomohly v jeden konkrétní den k životnímu výkonu, je obrovsky složité. Když to ale vyjde, je z toho radost a zážitek na celý život.
Na Světovém poháru v Kanadě jste získal stříbrnou medaili a prolomil tím smolná čtvrtá místa. Jak důležitá je tato medaile pro motivaci do dalších závodů?
Velmi! Závod se opět jel na opravdu těžké a kopcovité trati. Věřil jsem si na třetí místo a stříbrná medaile v časovce pro mě byla obrovským překvapením. Bral jsem to jako důkaz, že i v kopcích se už dokážu držet se světovou elitou.
Letos jste závodil v Kanadě, Itálii, Belgii, Švýcarsku… Kde se vám jezdilo nejlépe?
Hodně to záleží na dosaženém výsledku na trati. V Itálii se mi jezdí vždy hodně dobře, hlavně díky fanouškům. Italové vnímají sport handicapovaných jinak než ostatní. Pro ně je organizace závodů pro handicapované vůbec velká prestiž. Vždy se to projeví tak, že kolem trati je na některých místech souvislá řada lidí, která vám fandí. To nabíjí energií. Belgie je zase cyklistická země a je to příjemný pocit, závodit pár kilometrů od míst, kde se jezdí legendární flanderské klasiky. Mně sedí rovinaté a technicky náročné tratě. Taková byla na Světovém poháru v německém Elzachu, kde se mi podařilo vyhrát. Bohužel na této trati se už SP nejezdí.
Závodíte ve dvou disciplínách, v silničním závodě a v časovce. Která je vaše oblíbenější?
Určitě silniční závod. V něm hraje roli taktika, spolupráce s ostatními závodníky, a hlavně se dá na trati relativně dobře odpočívat. Časovka je tvrdá práce, která extrémně bolí. Nemůžete si nijak pomoct, vše závisí pouze na vás a na vašem výkonu. Musíte si nastavit takové tempo, při kterém se vám zároveň honí hlavou, že se to dá vydržet i že chcete hned ukončit kariéru. Tělo se vám všemi možnými způsoby snaží říct, že to, co právě děláte, je nepříjemné. Kouzlo časovky je v tom mít tak silnou motivaci vyhrát, že takové myšlenky překonáte.
Na paralympiádě v Tokiu 2020 bude nově vaše kategorie H1. Je to do budoucna váš největší cíl? Kdy se začnete připravovat?
Rozhodně ano. Je to dlouhodobý cíl a příprava začne už příští rok. Plánujeme jet do Japonska prohlédnout si tratě a všechno, co by mi nakonec mohlo pomoct. I nejmenší detaily někdy rozhodují. V Tokiu mám šanci získat medaili jen v časovce. Při silničním závodě bude moje kategorie sloučená s kategorií, ve které jezdí méně handicapovaní závodníci a je nereálné pomýšlet na nějaké umístění. Uvidím, jak mi tréninky naplánuje trenér, ale určitě mě čeká hodně dlouhých a náročných intervalů, aby si tělo zvyklo.
Jaké závody vás čekají do konce letošní sezony?
Letos mám v plánu jet ještě berlínský maraton a jako poslední bude už tradičně domácí závod Evropského poháru v Praze na Strahově.
