Pardubice - Vyhrál s větším náskokem než loni, ale tentokrát zachovával Jan Faltejsek v cílové rovině Velké pardubické masku soustředěného profesionála až do konce a loňské divoké oslavy v sedle Orphee des Blins nezopakoval.
Na tiskovou konferenci pak dorazil o dobrou hodinu později, než bývá zvykem. Už nikoli v dresu a s čerstvými dojmy jako loni, nýbrž již převlečen a odpočatý.
"Promiňte, bohužel mě zdrželi na dopingu," omlouval se třicetiletý jezdec, který letos po letech pendlování mezi Českem, Itálií a Velkou Británií zakotvil ve Francii a prosadil se v tamní tvrdé konkurenci mezi elitní desítku překážkových jezdců.
Vy jste tentokrát v cílové rovině ani moc neslavil, ačkoliv jste si to mohl dovolit. Jak je to možné?
Já jsem dostal loni od pana Františka Vítka po Velké strašně vynadáno. Řekl mi: Až projedeš cílovou páskou, tak si tam na koni třeba dělej stojky. Ale do té doby buď ve střehu a nachystaný na všechno. A má samozřejmě pravdu... Ono se může v dostizích stát ledacos. Dick Francis kdysi přišel o vítězství ve Velké národní v cílové rovině a dodnes nikdo neví, co se tehdy vlastně stalo. Letos jsem zase viděl ve Francii, jak dva cvalové skoky před cílem favorit z naší stáje udělal salto, upadl na rovině a přitom tam nebyla žádná díra ani nic jiného. Ten kůň jen špatně šlápl a upadl.
Jaké jsou první dojmy po obhajobě vítězství?
To se říká strašně těžko. Loni to bylo takové bezprostřední, nikdo to nečekal a pro mě osobně to byla úplná ztráta řeči. Letos jsem jel do Pardubic s tím, že jsem mám výborného koně, který bude stoprocentně nachystaný… Bylo to vlastně o dost lehčí a člověk se na to jen těšil. Soustředil jsem se na to, abych nevyrobil žádnou hrubku, což se může snadno stát. Všechno se povedlo – takže skvělé!
Tlak jste si nepřipouštěl?
Jasně, ale s tím se prostě velké dostihy jezdí. Jezdec se od toho musí oprostit. Když je člověk favorit, co má dělat jiného, než vyhrát? Věděl jsem, že když se nestane nic mimořádného, že sedím na nejlepším koni v dostihu. Tak pojedu to svoje, a když se stane chyba, tak se stane chyba, nikdo nejsme dokonalý.
Stíhal jste sledovat, jak za vámi padali soupeři?
Moc ne, ale věděl jsem, že karambolů je dost. Když člověk najíždí na jedenáctou překážku a vidí běžet vedle sebe dva volné koně bez jezdce, trochu ho to zarazí. Pak jede dál a všude okolo koně bez jezdce… Takže jsem věděl, že pole prořídlo, ale také jsem věděl, že to není rychlé. Půda dnes byla těžká, i v jiných dostizích to dalo koním zabrat a ti, co dnes vyhráli, podali opravdu dobré výkony.
Loni jste říkal, že jste to jednu chvíli nechal na klisně a domlouval jí, ať neběží tak rychle. Co letos?
Letos to samé, ale ona už je přece jen starší a jiná než loni. Posunula se dál. Je to o přípravě, seriálu těch dostihů, kterými letos prošla. Loni mě v podstatě sprostě vezla, teď už se nechá lépe usadit. To je výsledek dennodenní práce trenéra Wroblewského.
Jezdil jste někdy takového koně jako Orphee des Blins?
Ano, ještě v Anglii. Možná bych mohl říct, že ještě lepšího, ale to jsou jiné disciplíny a nedá se to moc srovnávat. Knockara Beau hodnotím vnitřně úplně nejvýš, ale v Anglii je to jiný sport a tady je Orphee des Blins jednoznačně nejlepší kůň. Ve Francii jsem zatím na takovém neseděl, tam je to tvrdá práce se na takového koně dostat a doufám, že se mi to jednoho dne podaří. Věřím tomu, protože můj šéf dnes Velkou pardubickou sledoval a těšil se z našeho vítězství. To by mi mohlo pomoci do další kariéry.
