Vedle triumfu v Mnichově vybojoval Mácha v řecko-římském stylu v kategorii do 74 kg i stříbro na OH v Montrealu 1976, přičemž pod pěti kruhy startoval celkem čtyřikrát. V roce 1974 v Katovicích se radoval z titulu mistra světa a zlato získal také o tři roky později v Göteborgu. Ve stejném roce zvítězil i na kontinentálním šampionátu, na ME skončil ještě dvakrát druhý a dvakrát třetí.
"Informace o úmrtí Vítězslava Máchy mě hluboce zasáhla. Vítězslav byl jediný československý zápasník, který stál na olympijských stupních vítězů se zlatou medailí na krku, později k ní dokázal přidat ještě stříbrnou medaili. Stal se dvojnásobným mistrem světa, z mistrovství Evropy přivezl zlato, stříbra i bronzy," vyjádřil svůj zármutek předseda Svazu zápasu Robert Mazouch.
"Věděli jsme o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu a pevně doufali v jeho zlepšení. To se však nestalo a dnes odešel do sportovního nebe vzor, ke kterému se všichni zápasníci chtějí přiblížit. Dnes odešla legenda zápasu, v našich srdcích však bude žít navždy," doplnil ve vyjádření pro ČTK Mazouch.
Zápasu se rodák z Krmelína na Frýdecko-Místecku začal závodně věnovat ve čtrnácti letech ve Vítkovicích. Původně zkoušel národní házenou, obdivoval Emila Zátopka či Gustava Frištenského, ale když se z jedné knihy naučil Mácha dva zápasnické chvaty, bylo definitivně rozhodnuto, jakému sportu se bude věnovat.
Na mezinárodní scéně debutoval na ME 1967 v Minsku. Máchovu slibnou kariéru brzdila různá zranění. Na OH 1968 v Mexiku ho oslabila infekce, před MS 1971 si zlomil žebro a totéž ho potkalo i na ME 1972, kde nakonec díky třetímu místu vybojoval první velkou medaili, avšak boj o finále musel vzdát.
Zdravotní problémy jej pronásledovaly i před olympiádou v Mnichově, do které vstoupil porážkou od Bulhara Ivana Koleva. Následující čtyři duely ale vyhrál, přestože si v souboji s Francouzem Danielem Robinem poranil rameno. Mácha zvažoval, že k finále nenastoupí, nakonec ale zdolal favorizovaného Řeka Petrose Galaktopulose a získal první a dosud jediné české zápasnické zlato na olympijských hrách.
"Snažil jsem se připravit co nejlépe na každý zápas, ať už to bylo na okrese či na olympiádě. Vždy jsem chodil úplně nadoraz," řekl Mácha v nedávném rozhovoru pro časopis Bojová umění.
Vyznával filozofii, že cesta k vítězství vede přes porážky. I druhé místo ale vnímal jako neúspěch. A jedno neúspěšné finále si neodpustil po zbytek života. Nikoliv ale kvůli prohře na žíněnce, ale za své chování. "Těch neúspěchů bylo také dost. Ale první, který mě mrzel a mrzí dodnes, byl, když jsem byl jako bažant v Polsku na mezinárodním turnaji. Ve finále jsem nastoupil s tehdejším mistrem Evropy, borcem z NDR, v utkání jsem vedl, ale závěr jsem podcenil," vzpomínal Mácha.
"Věděl jsem, co asi bude dělat, měl jsem ho načteného, ale já to podcenil a nezvládl a utkání jsem prohrál. Tehdy tam byla se mnou moje budoucí manželka, v té době jsme ještě nebyli svoji a jen spolu chodili. Já dostal za stříbrnou medaili takovou krásnou broušenou vázu a jak jsem měl na sebe vztek, tak jsem s tou vázou praštil o zem. To, jak jsem se zachoval, mě opravdu mrzelo," popsal Mácha.
Se žíněnkou se Mácha rozloučil šestým místem na olympiádě v Moskvě 1980. U zápasu ale zůstal i nadále, nejdříve jako trenér, později v letech 1993-1996 jako předseda domácího svazu. Do Síně slávy světového zápasu byl uveden v roce 2019.
