Vrcholná chvíle Kaválkovy šachové kariéry přišla v roce 1972, kdy pomohl Američanům porazit Sovětský svaz.
Protože utkání Bobbyho Fischera s Borisem Spasským to nebyl jen zápas o titul šachového mistra světa. V tehdejším mocenském soupeření to byl zápas dvou bloků, dvou ideologií, dvou odlišných světů.
I lidé, kteří nerozliší dámu od krále, tehdy sledovali zpravodajství z Reykjavíku. V Československu při tom mnozí v soukromém vzdoru drželi palce těm svým, jako když se hokejistům občas podařilo porazit Sbornou.
Prvotřídní novinářský sólokapr
"Rozkmotřil se se svým sekundantem a už předtím jsme spolu mluvili o tom, že kdyby něco potřeboval analyzovat, tak se ozve," vzpomínal později Lubomír Kaválek, který z Reykjavíku reportoval pro Hlas Ameriky, jak jej Fischer přizval ke konzultacím uprostřed rozehrané třinácté partie. Z nevýhodné pozice ji Fischer vyhrál a rozhodl ve svůj prospěch celý zápas.
Henry Kissinger, který Fischera přemlouval, aby k zápasu nastoupil, musel mít radost. Stejně jako ji měl prezident Nixon, který Fischerovi zaslal telegram. Zástupce americké ambasády jej přinesl ve chvíli, kdy Kaválek dělal s čerstvým mistrem světa, jako vůbec první zástupce médií, rozhovor.
"Napadlo mě, že Bobby by mohl ten telegram do vysílání sám přečíst," dodal Kaválek, jak získal největší "scoop" své novinářské kariéry. Podle odhadů Hlasu Ameriky poslouchalo v tu chvíli vysílání na různých místech světa přes 300 milionů lidí.
Úsměv, se kterým svého tehdejšího sólokapra pětašedesátiletý Kaválek v roce 2009 komentoval, napovídal, jakého odstupu byl k sobě schopen. I když tou dobou už přes dvacet let psal o šachách pravidelně do Washington Post.
Jeho rodinný dům na kraji lesa v Restonu ve Virginii, asi dvacet minut autem na západ od Washingtonu, byl pro klidné soustředění ideálním prostředím. Což šachisté v pokročilejším věku, jak Kaválek bez rozpaků přiznal, už potřebují.
U režimu měl škraloup
Na vrcholu sil jste v tomto sportu podle něj zhruba do čtyřicítky. "Pak už je to sestup - hlava se už nedokáže tak dobře soustředit třeba sedm hodin v jednom kuse," soudil Kaválek.
Sám Kaválek toho v šachách do své čtyřicítky dokázal dost. První titul mistra Československa získal v roce 1962 v devatenácti letech. Ve stejném roce také sehrál jednu ze dvou svých partií, které se v žebříčcích umisťují mezi nejpozoruhodnějšími zápasy historie.
"Dneska už byste to neřekli, ale já jsem měl tenkrát dlouhé vlasy a trenér mě kvůli tomu v mezinárodním turnaji nechtěl postavit," vzpomínal. Až když měl tým hrát se Sověty, řekl trenér: "Tak tam jdi, je to úplně jedno, kdo to nakonec prohraje." Kaválek šel a výtečného Ukrajince Eduarda Gefelda porazil.
Nebyla to náhoda, že měl problémy s autoritami. Režim si jej hlídal už od chvíle, kdy jeho otec, Lubomír Kaválek starší, v roce 1949 odešel do Německa, kde stál u vzniku vysílání Svobodné Evropy. "Neměli jsme to s maminkou sami jednoduché," vyprávěl o tom, jak se od nich ostatní příbuzní odtáhli a "moc přátel také nebylo".
Na Matematicko-fyzikální fakultu UK, kam se kvůli kádrovému "škraloupu" nedostal, se pokusil proklouznout oklikou přes dopravní školu v Žilině. Jenže přestup nevyšel. "A nakonec ani ten průvodčí se ze mě nestal," smál se Kaválek. Když měl skládat jedny ze závěrečných praktických zkoušek, vypukla bramborová kampaň, vlaky přestaly jezdit podle řádů, a tak mu bylo řečeno, že musí počkat na jindy.
Rozhodl se, že jindy už nebude. V Praze si k psaní šachové rubriky deníku Práce ještě vymyslel pravidelný sloupek o kultuře, kde kladl známým osobnostem pět otázek. Vždy měl k tomuto světu blízko, do okruhu jeho přátel patřili například režiséři Ivan Passer či Miloš Forman.
V šachovém dresu USA
Spřátelená invaze zemí Varšavské smlouvy zastihla Lubomíra Kaválka na turnaji v Polsku. Zamířil přímo do západního Německa, odkud po dvou letech, v roce 1970, odlétl za velkou louži. Se zastávkou na turnaji v Caracasu, což z něho udělalo, jak pobaveně vzpomínal, "otázku do kvízů". Jmenujte velmistra, který hrál za svoji zemi ještě předtím, než tam žil?
Na začátku turnaje měl Kaválek na stole ještě československou vlaječku. "Ale pak se ozvali z americké šachové federace, aby mu dali vlajku USA." Američané chtěli, abych je na příští šachové olympiádě už mohl reprezentovat. "Takže jsem turnaj začal jako Čechoslovák, ale vyhrál jsem jej jako Američan."
Na šachové olympiádě v roce 1972 za USA už hrál, čerstvý mistr světa Bobby Fischer naopak tehdy začal svůj dlouhý dobrovolný ústup do svého vlastního světa. Kaválek se s ním poprvé setkal v roce 1967 na turnaji v Tunisku. Zápas skončil remízou, ale Kaválek si pamatoval především to, jak Bobby Fischer požadoval kolem stolku stále více lamp. "Až to vypadalo, že sedíme v nějakém televizním studiu," smál se Kaválek. Spokojený prý Fischer byl, až když je se všemi lampami přesunuli k oknu.
"Tím, že chtěl pro sebe velice dobré podmínky, vybojoval je i pro ostatní. Byl prvním moderním profíkem," tvrdil Kaválek, podle kterého Fischerův triumf v zápase s Borisem Spasským učinil ve Spojených státech ze šachů sport, kterým se dalo uživit. Lubomír Kaválek ještě v roce 1972 opustil Hlas Ameriky, vzdal se studia slavistiky a stal se šachovým profesionálem.
"Hned rok 1973 byl jedním z mých nejúspěšnějších, vyhrál jsem pět turnajů z osmi, dostal jsem se do první desítky na světě," vzpomínal. V témž roce se také poprvé stal mistrem Spojených států.
Podle statistiky, kterou mu poslal jeden z jeho amerických příznivců, byl s celkem sedmi starty za americký tým na šachových olympiádách vlastně historicky nejúspěšnějším americkým šachovým reprezentantem.
V roce 2001 byl Lubomír Kaválek uveden nejdříve do americké a pak i světové Šachové síně slávy. Zemřel o dvacet let později, 19. ledna 2021.
Poznámka redakce: Zveřejněný text vychází z článku, který na základě rozhovoru s Kaválkem v roce 2009 sepsal redaktor Aktuálně.cz Daniel Anýž.
