Sepaktakraw je zhruba podobný nohejbalu: na obou stranách kurtu rozděleného sítí (o něco níž umístěnou, než bývá volejbalová) je tříčlenné družstvo, jež se snaží nohama, hlavou či hrudí dostat ručně tkaný látkový míč (o něco menší než házenkářský) na soupeřovu polovinu.
Vietnamkám trvalo čtyři hodiny, než dosáhly historického vítězství. "Nemáme možná tolik dovednosti jako naše soupeřky, ale naše hráčky proti obhájcům titulu dokázaly, že mají velké srdce," řekl trenér vítězek Tung Lap Ha. "Vietnamské hvězdy na svých čelenkách mají naznačit, jak moc máme svou zemi rádi."
Thajky přitom měly po většinu nervydrásajícího zápasu více ze hry. Vyhrály prvních devět míčů a v prvním setu zvítězily 21:13; potom však jejich soupeřky zlepšily bloky a podání a získaly první regu (set a regu se v sepaktakraw k sobě mají zhruba jako game a set v tenisu).
Druhé regu patřilo opět thajským hráčkám. Jejich příznivci v hale Al-Sadd, rozradostnění oslavami diamantového výročí vlády krále Bhumibola Aduljádedže, očekávali v rozhodujícím regu jasné vítězství.
Opak byl pravdou. Thajkám se vydařil pouze první set rozhodující části; ve zbývajících dvou byly úspěšnější vietnamské hráčky.
"Ztratili jsme srdce," stěžoval si po utkání thajský kouč Tchučíp Kongmíčon. "Vietnamky se lepšily s každým vítězným míčem."
Útěchu příznivcům jeho družstva přineslo až večerní vítězství ve finále mužského turnaje. V něm Thajci porazili odvěkého rivala z Malajsie (obě země se přou o tom, kde hra sepaktakraw vznikla).
