Pardubice – Josef Váňa, to už dávno není jen žokej, který kdysi dovedl ke čtyřem vítězstvím ve Velké pardubické kultovního ryzáka Železníka, a později také jeho následníky Vronského a Tiumena. Váňa je především úspěšná sportovní značka.
Na tréninkové listině jeho centra Bohuslav – Mlýnce je aktuálně zaregistrováno 64 koní, kteří běhají rovinové i překážkové dostihy ve střední a západní Evropě. Významná část klientely, která Váňovi svěřuje plnokrevníky, se rekrutuje ze zahraničí a české dostihy ji nezajímají. Tito majitelé chtějí se svými koňmi vyhrávat v zahraničí.
Nejlépe tak, jak se to poslední zářijovou neděli podařilo šestiletému hnědákovi Alpha Two ze stáje Evi – Váňa, který v sedle s Josefem Váňou juniorem vyhrál prestižní Velkou cenu Merana o 250 tisíc eur, úspěch srovnatelný s Velkou pardubickou.
Itálie byla v posledních letech pro Váňu i další české trenéry bránou k nemalým ziskům, ale to už je minulost. Tamní pořadatelé se loni dostali do platební neschopnosti a Váňovi a spol. dosud dluží velké peníze na nevyplacených dotacích. Pokud se tento problém v dohledné době nevyřeší, může to znamenat těžkou ránu pro ekonomiku stájí.
V první části rozhovoru pro Aktuálně.cz Josef Váňa mluvil o tom, proč chce letos skončit s ježděním a kde vidí budoucí nástupce Tiumena. Ve druhém dílu nastiňuje další výzvy a vysvětluje, jak funguje těsná spolupráce se synem v roli stájové jedničky a jak ho nabíjí spolupráce s mladými jezdci.
Týden po Velké pardubické oslavíte 61. narozeniny. Jaký je vlastně rozdíl mezi padesátiletým a šedesátiletým Josefem Váňou?
To vám řeknu přesně - teď mě nic nebolí! Kolem té padesátky to bylo strašné.
Je to tím, že míň jezdíte?
Ne, začal jsem jíst různé preparáty a doplňky. Když mi vyměňovali kyčelní kloub, ten druhý jsem měl ve stejném stavu. Už mi to deset let funguje tak, že se ráno vzbudím a nic mě nebolí. A to je nádherné. Kolem padesátky jsem měl období, že jsem nemohl chodit po schodech a jezdil jsem na koních v bolestech. Dnes sice moje kolena vypadají na rentgenech zoufale, ale fungují. V tom je ten rozdíl a šedesátiletý Váňa se cítí líp než padesátiletý. V tréninku si můžu jezdit ty problémové koně, které stejně jezdím a když mi kluci říkají, že to nejde, tak jim ukážu, že to jde.
Hádky s mladým? Chtěl mi radit
Léta byl vaší jezdeckou jedničkou Josef Bartoš, teď máte možná nejmladší tým jezdců, co jste kdy měl. Josef Váňa junior, Michal Kubík i Jan Kratochvíl jsou všechno jezdci mladší 25 let. Jak se vám s nimi pracuje?
Je to naprosto perfektní. Kluci se sice hecují, ale jsou jako rodina. Ale tak to bylo i dřív. Náš Pepča je nekonfliktní borec a nedává najevo, že je syn známého otce, naopak je týmový hráč. Myslím si, že mám teď nejsilnější jezdecký materiál na přípravu překážkových koní, to nemá v republice nikdo. Navíc jsou všichni tady, nemusí nikam dojíždět. Ráno se vzbudíme, řekneme si, se kterými koňmi jdeme skákat a můžeme začít. Tohle mi opravdu může závidět každý trenér.
Před dvěma lety jste prohlásil, že Josef Váňa junior bude do tří let na překážkách evropská bomba. Zářijovým vítězstvím v Gran Premio Merano vaše slova možná potvrdil, nebo ne?
Mohlo by to tak být, kdyby dál působil v Itálii, ale před časem jsme jako rodinná rada rozhodli, že bude lepší, když se vrátí domů. Nikdo dnes v dostizích neví, co bude za dva, tři roky. Navíc je na jezdce strašně vysoký a bojuje s váhou. Takové problémy s udržováním váhy nemá nikdo. Zatímco Pepa Bartoš má nohu sedmičku, on má dvanáctku nebo třináctku, má úplně jinou stavbu kostry… Vůbec mu nezávidím, na druhou stranu jsem si to sám zažil, že jsem byl celý život hladový. Jak dlouho to člověk vydrží, je prostě bez záruky. Já jsem rád, že je doma.
Než na čas odešel do Itálie, trochu to mezi vámi v práci skřípalo. Jak to vypadá ve stáji teď?
Nejpozitivnější krok byl, že jsme ho v zimě nechali s několika našimi koňmi v Římě. Byl svým šéfem, sám si rozhodoval, co bude dělat a vyzkoušel si, že trénovat koně není žádná sranda. Proto přišel domů a řekl: Já budu jezdit do roztrhání těla, ale už nikdy nechci trénovat koně. Všichni mu tam totiž zchromli.
Vy se ale netajíte tím, že jednou chcete svou stáj synovi předat. To vás asi jeho názor na trénování nepotěšil?
To je prostě klasická konfrontace starého a mladého. Měl jiné názory na přípravu koní a chtěl tady do toho vnést svůj elán a poznatky, které odkoukal za působení v Itálii nebo Americe. Když se vrátil z Austrálie, tak mi do toho taky chtěl chvilku kecat. To samozřejmě může a novým poznatkům jsem se nikdy nebránil, ale napřed se musí vyzkoušet, jestli to funguje. Hlavní je zdraví koní, vždycky. Není problém natrénovat kobylu, aby vyhrála start-cíl Velkou pardubickou, ale každý kůň má jen jedny nohy. Trenér Wroblewski je proto tak výjimečný, že zamlada pár koní zkazil, stejně jako já, pan Holčák nebo pan Olehla. Tenhle obor je o zkušenostech. Můžeš být mladý trenér, ale potřebuješ taky nějaké zkušenosti a klidnou hlavu. Nejde ze dne na den nastoupit s radikálním řešením třeba v oblasti krmení. Přemýšlet o práci, sem tam zaexperimentovat, ale vědět, že se experimenty můžou také vymstít. Kůň má takhle tenoučké nohy a musí na nich nosit pět metráků. Když je zdravý a v kondici, dostaví se i výsledky.
Černý scénář: prodat koně
Vaše stáj je v paradoxní situaci – vaše největší hvězdy mimo Tiumena jsou Alpha Two a Imprezer, kteří běhají výhradně v zahraničí a čeští diváci je neuvidí.
To jsou jednoduché počty. Ti lepší koně mají v zahraničí šanci vydělat úplně jiné peníze, než kdyby zůstali doma. Vezměte si koně jako Grilias nebo Ilion – to by si v Česku stěží vyhráli dostih druhé kategorie, kde vítěz bere 50 000 korun. V Itálii jsou schopní vyběhat i 300, 400 tisíc korun za rok. Mé stáji a firmě se pak žije úplně jinak. Když kůň tady v Česku vyhraje 12 tisíc korun, trenér z toho sice také dostává procenta, ale na tom stáj nepostavíte.
O to větší problém je, že Italové momentálně nevyplácejí dotace, už druhý rok se tam běhá o virtuální peníze. Jak to dolehlo na ekonomiku vaší stáje, povedlo se vám z toho nějak vybruslit?
Zatím ne. Momentálně je taková krize, že to budu muset začít řešit. Počkám ještě do konce října, jestli Italové něco nezaplatí a v listopadu už to budu muset řešit. Buď prodejem koní, nebo prodejem nějakých cenností, nevím…
Když to neuživím, rozpustím stáj
Výpadek Itálie znamená pro české překážkové stáje nutnost hledat jiné zdroje a destinace. Kde je vidíte vy?
Budeme to muset víc zkoušet ve Francii, Švédsku nebo Polsku. Nic jiného mi nezbývá, máme plnou stáj koní od majitelů, kteří nechtějí běhat v Česku. Proto jsme se dosud specializovali na Itálii a musíme věřit, že ty peníze z Italů nějak dostaneme.
Pokud krize v Itálii bude trvat dál, může se stát, že superhvězdy jako Alpha Two a Imprezer poběží v budoucnosti Velkou pardubickou?
Ne, spíš budeme experimentovat jako další kolegové. Jezdit prostě tam, kde je šance vydělat nějaké peníze. Bude to samozřejmě těžší než v Itálii, na druhou stranu já jsem už v minulosti dokázal vyhrávat ve Štrasburku nebo Nancy. Není to tak, že by pro nás Francie byla naprosto bílým místem na mapě. A měli jsme pár koní jako Decent Fellow, kteří hodně cestovali po světě. Určitě zkusíme hodit výhybku do Cagnes-sur-Mer, zimní dostihy na Riviéře a uvidíme. Když to neuživím, nedá se nic dělat. Rozpustím to, nechám si jednu stáj, budeme si žít na našem písečku a vykašleme se na cestování, které je nesmírně nákladné.
