Vybudování C3 stálo členy Sulovského expedici hodně úsilí. Nedala se použít skoro žádná stará fixní lana, které tam navázali při dva roky starém pokusu o zdolání hory. Museli proto na zádech vytahat skoro všechna nová, popřípadě obtížně vyrvávat ta stará z přívalů sněhu.
"Bylo tam navíc hodně čerstvého sněhu, musely se stále prošlapávat stopy, někdy jsme ho měli i po pás, ráno tam byl nový a mohlo se začít znovu," popisuje svízelnou cestu do C3 Zdeněk Hrubý.
Expedice na K2 exkluzivně na Aktuálně.cz
Ostravská expedice Leopolda Sulovského míří na nejtěžší osmitisícovku světa - K2. Sledujte jejich putování, vtipně komentované členy výpravy a opatřené fotkami Romana Langra.
Každý krok se vydýchává
Postup v pasážích nad 6500 metrů je tvrdý boj. Kontroluje se každý metr, kyslíku je málo, každý krok se vydýchává, na zádech poctivých 20 kilogramů. Dobrodruzi s sebou kromě "matroše", tedy pomůcek na lezení od lan po skoby, vlečou stany, spacáky, péřové oblečení, vařiče, zásoby jídla.
"V dolních pasážích se šlape 20-30 kroků a pak se vydýchává, ve vyšších pasážích se vydýchává několik minut tři kroky," popisuje "galeje" Libor Uher.
Postav stan a zmrznou ti ruce
Připravit v C3 místo pro dva stany v komplikovaném terénu a prudkém svahu znamenalo dva dny práce pro šest lidí, kteří se střídali ve vykopávání plošiny v ledovém útesu.
Jakmile byla na světě, stačila zdánlivá maličkost - vypnout na ní stany. Jenže dělejte to v minus patnácti.
"Když chcete provléknout tyčku, musíte i v minus patnácti chca nechca sundat rukavici. Pak se člověk třeba hodinu roztápí a stále není schopen se rozmrazit," popisuje Libor Uher další úskalí.
Ani když stany stály, neměli horolezci vyhráno. Bylo nutné něco sníst a vypít. A to je ve výšce kolem 7000 metrů také pořádný kumšt.
Dva dny se čtyřmi tatrankami
Na jídlo není chuť, třeba jen při letmém pohledu na maso se člověku obrací žaludek. Sulovského výprava se snaží do výškových táborů vynosit co nejvíce druhů jídla, aby si každý vybral. Poučila je nedávná drsná zkušenost. K jídlu bylo k mání jen maso. Pavol Lupták a Radim Slíva, kteří ho v tu chvíli nemohli pozřít, museli dva dny živořit se čtyřmi tatrankami.
Ani potom si horalé nemohou jít lehnout. Je třeba uvařit do termosek čaj na večer, na noc i na ráno. Začíná složitá operace, která zabere půldruhé hodiny.
Vaření čaje - číslo pro eskamotéra
"Dříve než se zaleze do spacáčku do peří, tak se z prověřeného čistého zdroje nabere do igelitového sáčku sníh, aby se už nemuselo vylézat ven, a ve stanu se roztápí vařič," začíná své vyprávění o čajových peripetiích Milan Sedláček.
Zapálit vařič v těchto nadmořských výškách je však velký problém, sirky totiž nehoří. Naštěstí funguje křemíkový zapalovač. Na vařič se položí ešus a do něj se dá trochu sněhu. Když se rozpustí, přidá se další a postup se několikrát opakuje, až jsou konečně připraveny dva litry vody.
"V 7000 metrech se voda vaří asi při 70 stupních Celsia. Bylo by to dobré číslo pro eskamotéra. Mohl by klidně ponořit ruku do vroucí vody a neměl by žádné opařeniny," usmívá se Sedláček zvaný "Švidry".
Dá se louhovat čaj, což jde v těchto podmínkách také velice ztuha. "Po čaji se teprve začíná vařit nějaká polévka či bramborová kaše a poté nějaké pití na noc a na ráno. Pak už je čas na spánek. V nadmořských výškách, kde se tak těžko dýchá, je však i spánek velmi problematický," uzavírá Sedláček.
