Váš svěřenec Ondřej Synek získal 15. medaili v řadě. Jak se na to díváte?
Jsem vděčný za každou medaili. Všichni jsme se těšili, že bude nejlepší skifař na světě, že bude mít nejvíc vítězství. Nemá, no. Manželka mi psala, že to ještě budu muset s odchodem do důchodu vydržet. (smích) Takže asi počkám, třeba se mu to ještě povede.
Dá se vyhrávat třeba do čtyřiceti?
Dá. Je to divné, ale dá. Já jsem končil ve 32 a říkal jsem si, že jsem to natáhl docela daleko. A podívejte se na Ondru, kterému je 36 a sviští vesele dál. Kdyby dnes "nechytil kraba", tak věřím, že vyhrál. Věk se posouvá. Je to asi promyšlenějším tréninkem. Já jsem opatrný. Skočil jsem do trénování proto, abych klukům ušetřil zbytečné trápení, když jezdili s Milanem dvojskif (Milan Doleček mladší, syn trenéra Milana Dolečka staršího, pozn. red.). To je moje krédo. Ušetřit maximálně zbytečností a dělat jen to, co je podstatné.
Mění se v průběhu let jeho tréninky?
Mění. Samozřejmě že je to s věkem. Potřebuje víc odpočinku a já už jsem tolerantnější k tomu, když si něco vymyslí. Když to není nic proti smyslu tréninku, který jsem chtěl dělat, tak mu to upravím. Jsme více partneři než dřív, kdy jsem měl víc roli trenér dirigent. Ale to jsem v podstatě nebyl nikdy. Teď musí více odpočívat, na to se musí brát zřetel.
Dáváte Ondřeji Synkovi hodně odpočinku?
S věkem odpočívá déle, ale jinak musí dostat pořádně do těla, aby se mohl dostat na špičku a jezdit, jak jezdí. Musí trénovat tvrdě, ale musí si umět odpočinout.
Jak se díváte na jeho stříbrnou medaili?
Jsem rád, že to ubojoval. Protože když jsem viděl, co se na tom startu stalo, tak jsem byl dost zvědavý, jak to dopadne. V Lucernu mu vypadlo veslo a byl z toho tak rozhozený, že už nebyl schopný jet druhou půlku závodu pořádně. Říkal jsem si, že jestli se nedostane do tempa, tak pozdrav pánbůh. Naštěstí se mu to povedlo, ale stálo ho to hodně sil. Je škoda, že to bylo zrovna na začátku. Kdyby se to stalo později, tak si myslím, že by Kjetila Borche dotáhl víc a mohl s ním závodit. Blbé je, že ho nedotáhl v průběhu tratě.
Je Nor Kjetil Borch největším Synkovým soupeřem?
Borch už vyhrál mistrovství Evropy. Před závodem jsme probírali, že je spousta vyrovnaných soupeřů. Nejvíc jsem se bál jeho. No, mám dobrý odhad.
Jak těžké je pětinásobného mistra světa motivovat v neolympijských sezonách?
Ondra trénuje docela rád, ale už nechce moc plýtvat závodním elánem. Spousta testů, které se dříve jezdily, šest kilometrů nebo dva na trenažéru, nechce jezdit. A já ho ani nenutím. Není důvod. On v tréninku pořád odvádí to, co vždy odváděl. Dokáže se zničit sám. Hrozně si cením toho, že je schopen říct: Já už nemůžu. A já mu věřím. Důvěra mezi námi je dlouholetá a osvědčená. Když přijde, že by si přidal, tak ať si přidá. Tam to ale hlídám. On je někdy při chuti a když ho druhý den čeká náročný trénink, tak už to druhý den nezvládne.
Plánujete to tak, že budete trénovat do olympiády v Tokiu 2020?
Mám to nastavené do Ondrova veslařského důchodu. Pak uvidím, co budu dělat dál. Doma už na mě tlačí, že mám pět vnoučat a že bych se jim měl věnovat. Je to z roku na rok. Už v Londýně jsem vykřikoval, že bych šel do důchodu. Nakonec jsem vydržel s tím, že ještě nevyhrál olympiádu. Pořád ji nemáme, takže musím vydržet. (úsměv)
Trénujete ještě dvojku bez kormidelníka, která se jeví poměrně nadějně…
Já vím, kam míříte. Že mám ještě dvojku a měl bych vydržet. Musí ale začít jezdit medaile. Když začnou, tak mi to třeba doma povolí. (smích)
