Spor o vrchol Hory ducha. Je to politicko-byznysová hra, říká český horolezec

Jakub Šafránek Jakub Šafránek
7. 10. 2021 12:26
Horolezeckou komunitou letos rezonuje téma vrcholu osmitisícovky Manáslu (8136 metrů). Ze záběrů, které před pár dny pořídili horolezci, se totiž potvrzuje, že skutečný vrchol osmé nejvyšší hory planety se na podzim nachází několik desítek metrů od mělkého sedla, kde většina lezců ukončuje svůj výstup a pořizuje si vrcholové fotografie.
"Hora ducha" Manáslu. Vrchol se nachází vlevo.
"Hora ducha" Manáslu. Vrchol se nachází vlevo. | Foto: Petr Jan Juračka
Jan Trávníček a Jakub Vaněk na vrcholu Manáslu (2011) | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Jan Trávníček na Manáslu (2021) | Foto: Petr Jan Juračka
Jan Trávníček na vrcholu Manáslu. Moucha, což je talisman přítelkyně Miri, už s ním byl i na vrcholu další osmitisícovky Čo Oju | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Jan Trávníček na vrcholu Manáslu (2021) | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Ongchhu Šerpa na svazích Manáslu (2021) | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Snášení mrtvého Kanaďana Brenta Seala (37) z Manáslu | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Polská lyžařka Anna Tybor při výstupu na Manáslu (2021) | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Jan Trávníček v základním táboře pod Manáslu (2021) | Foto: Petr Jan Juračka
Po sestupu z vrcholu do základního tábora s Kubou Vaňkem (2011). | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Jan Trávníček na Manáslu (2021) | Foto: Petr Jan Juračka
Jan Trávníček na Manáslu (2021) | Foto: Petr Jan Juračka
Výpravy Jana Trávníčka na Manáslu | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Pohled na Manáslu přes klášter v Leho (2011) | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Tradiční kuchyně | Foto: Archiv Jana Trávníčka
První výškový tábor na Manáslu ve výšce přibližně 5800 metrů (2015) | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Jan Trávníček a Mirka Janková na Manáslu (2015) | Foto: Archiv Jana Trávníčka
Docela malý základní tábor s pohledem do údolí Samagaun (2015) | Foto: Archiv Jana Trávníčka

"Je to politicko-byznysová hra," říká český horolezec Jan Trávníček, který minulý týden už podruhé stanul na "tradičním" vrcholovém místě.

Na Manáslu jste lezl už v roce 2011, pak v roce 2015, 2018 a znovu letos. Proč opakovaně vyrážíte zrovna na tuhle horu? 

Jan Trávníček: Je to můj oblíbený kopec. Oni tam skvěle vaří… Ale vážně, Manáslu je prostě nádherná hora. Dobře to tam známe a vlastně předávám své zkušenosti dalším - mnohdy začátečníkům na osmách, kteří se přidávají k nám. Také je blízko trek, a tedy i civilizace, což je velká výhoda, protože v téhle covidové době nevíte, co se může stát, a odtamtud jste schopni se rychle dostat zase zpět. 

Jak se vlastně stalo, že jste tam vyrazil čtyřikrát? 

Já se tam příští rok chystám znovu. (smích) Začalo to tak, že se mi tam povedl první výstup již napoprvé v roce 2011. Společně s Radkem Jarošem jsme vystoupili na K2, což bylo v roce 2014. On tímto dokončil dokončil Korunu Himálaje a já jsem si našel nového spolulezce a přítelkyni v jednom. A Miri si potřebovala vyzkoušet vysokou nadmořskou výšku, takže jsme v roce 2015 na Manáslu vyrazili jako na jednu z těch lehčích osmitisícovek, kterou jsem znal. Tehdy jsme z výšky 7400 metrů slezli dolů, abychom pomohli dvěma lezcům v nesnázích a na vrchol jsme tedy nedošli. (Trávníček s partnerkou Mirkou Jirkovou a dalšími Čechy tehdy zachránili život dvaapadesátiletému Francouzi Jeanu-Lucovi - pozn. red.) V roce 2018 nám zase nepřálo počasí, takže jsme se otočili ve výšce cca 7600 metrů.

A letos? 

Letos jsme měli v partě spoustu začátečníků, takže jsme opět volili kopec, který jsme znali. Jednak tam asi kvůli covidu nebylo tolik lidí, místo obvyklých řekněme 300 vydaných povolenek jich letos bylo jen 180. Další věc byla, že jsme původně chtěli na Makalu, ale to se na podzim moc nedá lézt. Ale protože parta už byla natěšená, tak se Manáslu nabízela.

Jaká tedy byla letošní cesta na osmou nejvyšší horu světa? 

Bylo to super. Počasí skvěle vyšlo, letos bylo těch vrcholových dní snad devět v kuse. Bohužel jsme nemohli jít nahoru společně s mojí zraněnou Miri a taktéž onemocněl Petr Jan Juračka a Marek Novotný. Takže se bohužel rozpadla naše úderná vrcholová čtveřice posledních let. Na vrchol se přede mnou dostali Milan Kott a Honza Koukol, já jsem čekal na zázrak s uzdravením Miri, takže jsem šel nahoru o den později a bohužel sám. Lezení bylo v pohodě, ale nebyla to pro mě úplně procházka. Jednak mi ta osamocenost moc nepřidala a taky jsem nebyl úplně v ideální formě, protože jsem na jaře prodělal taktéž v Nepálu covid, takže nebylo moc času na přípravu.

Mohl byste všechny své výstupy na Manáslu porovnat? Co se za těch deset let změnilo? 

Určitě se ten kopec stává čím dál komerčnější. Je tam obrovský příliv lidí, kteří nemají zkušenosti, lezou s kyslíkem, ale neumějí třeba ani slanit, navázat se a podobně. Což je také důsledkem toho, že není snadné dostat povolení na lehké osmitisícovky do Číny, takže spousta lidí jezdí na svoji první osmu právě na Manáslu. Na druhou stranu je na ní díky tomu daleko lepší zajištění od agentur, kopec je lépe zafixovaný, šerpové spolupracují a tak dále. Dnes už není neobvyklé ani to, že třeba některé agentury v base campu mají wi-fi. "Pokrok“ nezastavíš.

Jak je to s vrcholem Manáslu? 

S příchodem agentur a zástupů horolezců se ale také začalo intenzivně řešit, kde se vlastně v podzimním období nachází pravý vrchol hory. Což ale pro vás není žádná novinka, protože jste už před deseti lety právě tohle téma na svém blogu rozebíral.

Jan Trávníček a Jakub Vaněk na vrcholu Manáslu (2011)
Jan Trávníček a Jakub Vaněk na vrcholu Manáslu (2011) | Foto: Archiv Jana Trávníčka

Ono je tam totiž víc míst, která tvoří vrchol. Jedno je takové pidi sedlo, kde jsme byli v roce 2011 s Kubou Vaňkem. Sem obvykle dojde odhadem třeba 95 procent lidí. Ale my už tehdy podle Radkových fotek viděli, že jsme nebyli na tom nejvyšším místě, které se nachází možná o pět šest metrů výš, na takovém hřebínku vedle. Měli jsme hrozně špatné počasí, takže jsme to řešili zpětně.

Zajímalo nás to, tak jsme to tehdy chtěli probrat s archivářkou Elizabeth Hawleyovou (dlouholetá kronikářka himálajských výstupů - pozn. red), ale tehdy to nikdo nechtěl řešit, takže jsme se na to vykašlali a zveřejnili to, abychom měli klidné spaní a čisté svědomí. Nebyla na to "politická“ vůle. Ale když jsem tam teď před týdnem byl znovu, za dobrého počasí, tak jsem jasně viděl, že ten hřebínek, který ze sedla vychází, je skutečně o pár metrů výš. Aspoň se to tak zdá.

Jen pár dní před vámi právě na tenhle hřebínek vylezl Šerpa Mingma Gyabu se svým více než dvacetičlenným týmem a prohlásil ho za jediný vrchol. Vy jste se ale při svém výstupu rozhodl zůstat na "tradičním" vrcholovém místě a dál nejít. Proč?  

Já jsem věděl, že bych to zvládl, nebylo to daleko. Ale já jsem tam nelezl z úcty ke svému bývalému spolulezci Kubovi Vaňkovi, se kterým jsme tehdy v roce 2011 došli na to obvyklé místo. Takže jsem zůstal z piety tam, kde jsme byli spolu. On pak bohužel o dva roky rok později zahynul na Baruntse, takže jsme se již v horách spolu nepotkali.

Fotky Jacksona Grovese dobře ukazují rozdíl mezi sedlem a hřebínkem, kam dolezl Šerpa Mingma

Druhá věc je, že jsem nechtěl podporovat ten cirkus okolo. Já Mingmu osočuju z toho, že to bylo obrovské, uměle vytvořené promo, aby podpořil svůj byznys. Teď totiž tahle agentura dotáhla 20 lidí na místo, které je o trochu výš a může všem říkat, pojeďte s námi, my vás dotáhneme na ten nejvyšší vrchol. O ničem jiném to není. A podle mě to neudělá dobrou krev.

A proč by v tom měl být problém? Nemá Mingma pravdu, když říká, že vrchol hory je místo, odkud je to všude už jen dolů? 

Ono je paradoxní, že se vydal ještě o kus jinam - dále. Udělal takový hodně vzdušný traverz "vrcholového“ hřebínku a byl zase o kousek výše. Takže vlastně třetí vrchol. (směje se) Víte, já přesně rozumím tomu, proč na ten hřebínkový vrchol agentury se svými klienty nechodily. Tam se prostě nevejdete. V tom množství lidí, kteří tam ve vrcholových dnech jsou, není šance, aby se tam vyhnuli. Je to nebezpečné. Ono je to sice z toho sedla třeba jen 15 minut, ale může tam docházet k velkým frontám, případně k pádům při míjení se a tak dále.

Navíc vezměte si, že letos se tam dalo vylézt, ale příští rok mohou být podmínky takové, že se tam vůbec nepůjde dostat, protože tam bude velká převěj nebo bude špatná konzistence sněhu. A všichni se vrátí k tomu, že začnou končit v sedle. Protože oni nemohou říct svým 150 klientům, my jsme vás nemohli dostat na vrchol, protože ten je sice o pět metrů výš, ale je to nebezpečné.

Přesto, co by se dělo, kdyby skutečně právě tento hřebínek uznali za jediný právoplatný vrchol? Podle zpráv z médií byl Mingma se svojí skupinu první za posledních 45 let, kdo na podzim vylezl právě až na tohle místo. Co by se teď stalo se všemi těmi výkony z minulosti? 

Já z toho mám sice legraci, ale nedovedu si to představit. Co by teď dělali všichni ti, co až tam nevylezli? Třeba rekordman Nims Purja, který v roce 2019 vylezl všech 14 osmitisícovek za jeden rok a myslím, že stoprocentně byl na tom nižším vrcholu? Nebo třeba Radek Jaroš? I když, toho vlastně můžeme vzít příští rok, kdyby si to chtěl zopáknout (smích). Pro Nepálce je to navíc obrovský byznys, na který jsou navázány stovky, tisíce lidí. Takže podle mě nikdo neřekne, že tohle je jediný vrchol a jiný neuznáváme. Já jsem přesvědčený o tom, že se na nepálském ministerstvu turismu najde nějaký kompromis a stále bude uznávat všechna ta dvě tři místa coby vrchol.

Vyjádření Radka Jaroše

Radek Jaroš na vrcholu Manáslu (2009)

“Já nechci přísahat, ale myslím si, a podle mých fotek je jasný, že jsem vylezl na ten nejvyšší vrchol, tedy na místo, co byl ten Šerpa, nebo jen kousek od něj. Je ale důležité říci, že já jsem tam byl na jaře (2009), kdy vrchol vypadá kvůli menšímu množství sněhu po zimním monzunu bez sněhu jinak a jsou tam úplně jiné podmínky. Teď Šerpa (Mingma G) traverzoval na takovou sněhovou špici, které tam ale za mě nebyla. Když jsem tam byl na jaře, tak byl vlastně celý vrchol jako skalní hřeben a dalo se postupovat víceméně po rozhraní skály a sněhových firnů. A sníh, který je na fotkách z letoška utvořil naváté vrcholy úplně jinak.

Každopádně když se podívám na ty fotografie, které zveřejnil ten borec (Jackson Groves), tak bych vůbec nedělal rozdíl mezi místem, kam dolezl Šerpa a kde je fronta ostatních lidí. To si myslím je marginálie a nedovedu si představit, že by to někdo dokázal od stolu rozlišovat a určovat kdo kde byl a kdo ne. Naopak bych řešil to, že část lezců se zastaví u takových tří skalních věžiček na hřebenu pod vrcholem, která právě na těch fotkách vidět nejsou. A dost lidí už dál nepokračuje a prohlašuje je za vrchol. To je podle mě problém.”

Ale kdyby přece jen došlo k uznání jediného pravého vrcholu, přišel byste o své dva výstupy … 

Mně osobně je to jedno. Já klidně můžu říct sobě i veřejnosti, že jsem nešel o ten kousíček výš, a jestli se vám to nelíbí, tak mi to škrtněte z mého CV. Mně je to šumák.

Navíc je tam ještě jeden paradox. My se tu na jednu stranu bavíme o pět metrů vyšším vrcholu, a na druhou stranu se nebavíme o tom, že tam 90 procent lidí leze s podpůrným kyslíkem, takže nelezou do 8163 metrů, ale do třeba 6163 metrů a teď tam řeší místo sportovní čistoty výstupu takovouhle srandu. Takže se vážně nebudu handrkovat. Vždyť to přece hlavně děláme pro sebe a to není málo, že? 

Záběry Šerpy Mingmy z "absolutního" vrcholu Manáslu

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy