Přežil střelbu, feťáky i dvojitou amputaci. Teď se světový unikát vrací na Folimanku

Nejstarší skateboardingová socha světa míří zpátky na Folimanku
Jednalo se o dílo z počátku 80. let, které vytvořil sochař Jaroslav Hladký (na snímku) a podle dostupných informací jde o vůbec první skateboardingovou sochu na světě.
Takto vypadala socha v osmdesátých letech, kdy byla umístěna na schody vedoucí k vinohradskému záhlaví nuselského mostu. Po revoluci jí ale kdosi uřízl ruce a na místě zůstalo jen torzo.
Poničenou bronzovou sochu Praha raději přesunula do depozitáře, aby na někoho nespadla. Zde ležela ve společnosti Pepiny (kterou stvořil jiný skvělý sochař Bohumil Zemánek) až do loňského roku, kdy ji vypátral lokální patriot Pavel Friš, který se na sociálních sítích prezentuje jako "Vyšehradskej jezdec".
Jak vidno, Skateboardista utrpěl během tří dekád v parku řadu šrámů. Tyhle důlky na helmě mohou alespoň podle Friše být důsledkem střelby palnými zbraněmi. Jiná teorie zase hovoří o zásazích dlažebními kostkami.
Foto: Pavel Friš
Jakub Šafránek Jakub Šafránek
27. 5. 2021 6:01
Na začátku 80. let se v normalizační Praze objevila patrně nejstarší skateboardingová socha na světě. Dílo sochaře Jaroslava Hladkého za 40 let potkal krušný osud: v parku Folimanka se kolem něj střílelo i fetovalo a samotné soše nakonec někdo uřízl ruce.

Torzo pak na dlouhé roky zmizelo v depozitáři, odkud jej zachránila až sbírka, kterou zorganizoval lokální patriot Pavel Friš, řečený též Vyšehradskej jezdec. Ten díky příspěvkům 221 dárců dokázal zorganizovat opravu sochy, která dostala nové ruce a příští rok by se měla na Folimanku opět vrátit. 

Před pár dny v umělecké slévárně v Horní Kalné odlili a přidělali nové bronzové ruce jedné zapomenuté soše, která stávala od 80. let v parku Folimanka. Prozradíte, kolik stály?

Celý ten proces stál 250 tisíc. Včetně režie okolo.

A tušíte, kolik stojí dvě bronzové ruce prodané do sběrných surovin?

Myslím, že docela málo. Ona celá ta socha bez rukou má asi metrák… Kolik mohly vážit samotné ruce? Deset kilo? 

Jedná se o stokoruny, maximálně tisícikoruny.

Ano, je to podobné, jako když někde ukradnete měděný okap.

Pokud bych měl pokračovat v analogii s jednou nejmenovanou platební kartou, rozdíl mezi těmito dvěma částkami, 250 tisíci a pár stokorunami, je k nezaplacení. Cítíte hrdost, že jste ty statisíce na nové ruce dokázal ve veřejné sbírce sehnat?

Moje hlavní emoce je vděk. Hrdost samozřejmě taky, ale hlavně na to, že se našlo 221 lidí, kteří byli ochotní na záchranu té sochy přispět. Od městské části jsme získali podporu v tom ohledu, že někde na zastupitelstvu odmávli, že sochu chtějí opravit a vrátit, bohužel na to ale nepřispěli finančně. Ale o to cennější ta socha pro obyvatele, přespolní a možná i fanoušky skateboardingu bude. Protože je v tom osobně zapojeno daleko víc lidí než přes nějakého zastupitele zprostředkovaně.

Zakopané ruce se nenašly

Jak vás vlastně napadlo, že sochu, která v roce 2008 zmizela při rekonstrukci z parku, zkusíte zachránit?

Já si pamatoval to torzo, které jsem na Folimance zažil. V rámci jednoho projektu jsem si mapoval pražské sochy a tohle na mě tenkrát působilo jako zjevení, protože jsem vůbec nevěděl, že by se dělala nějaká skateboardingová socha, a ještě takhle stará. Jak jí chyběly ty ruce, tak opravdu působila jako antické torzo, což z ní dělalo obrovsky zajímavou věc ve veřejném prostoru. Později jsem chtěl o té soše napsat na svůj web, kde mapuju okolí Vyšehradu a jeho historii, ale zjistil jsem, že už tam není. A začala malá detektivka.

Kde jste ji tedy nakonec našel?

Podařilo se mi velice záhy vypátrat, že je v depozitáři Prahy 2, kde mi odepsali, že je poškozená, ať se na ni přijdu podívat.

V jakém stavu byla?

Vypadala furt stejně, tak jak jsem si ji pamatoval z Folimanky, tedy bez rukou. Byla tam tehdy uklizená společně s dalšími sochami od Bohumila Zemánka, který také snad pěti sochami přispěl na Folimanku.

Když už o tom mluvíme, jak lze vlastně bronzové soše sebrat ruce? 

Vypadá to, že to někdo uřízl flexou, minimálně do poloviny. Zjistili jsme také, že byla načatá i jedna noha, a ten zářez jsme také museli opravit. Takže vlastně bylo štěstí, že tenkrát nezmizela ta socha celá.

Kromě uříznutých rukou jste ale narazil ještě na pár dalších zajímavých objevů…

Je to tak. Především nás zaujalo, že na helmě je pět šest důlků, které vypadaly jako po střelbě. Pan Hladký (autor sochy) prý slyšel o tom, že nějací opilí svazáci po tom házeli na konci 80. let dlažební kostky, ale to mi nepřišlo. Dokonce jsem si na místě dělal balistiku, odkud se asi mohlo střílet, aby to tu sochu trefilo. Ale to se ve slévárně už zaletovalo. 

Taky se ukázalo, že jak té soše chyběly ruce, tak se z ní stal pro spoustu lidí odpadkový koš. Ani jsme netušili, co všechno je v tom schováno. Vypadlo na nás třeba ptačí hnízdo, ale také injekční stříkačky, tak jsme se smáli, že jsme narazili na archivní nuselský pervitin. Mimochodem té dutiny jsme využili a vložili do ní seznam s dárci, kteří přispěli na obnovu sochy, jako vzkaz příštím generacím. 

Cesta k obnově ulomených paží přitom nebyla snadná. Původně jste je chtěli nechat vyrobit podle sádrového modelu, který měl ležet zakopán na zahradě autora Jaroslava Hladkého. Jak kopání probíhalo a co přineslo?

Když jsme plánovali, jak tu sochu dát dohromady, tak nás překvapil sám autor, který prohlásil, že pět sádrových modelů svých soch včetně skateboardisty zakopal u sebe na zahradě. My jsme si tedy sehnali archeologickou pomoc a loni v létě jsme se tam vydali, abychom je znovu vykopali a ty odlitky využili k obnově rukou. Jenže se ukázalo, že tam prosakovala spodní voda, takže jsme sice překopali manželům Hladkým celou zahradu, ale vylovili jsme jen nějaké fragmenty jiných soch, ale ty ruce bohužel ne. Možná tam ještě někde jsou.

Pak se rozhodl sochař Jaroslav Hladký i přes původní odpor ruce podle fotografií sám znovu vymodelovat. Jenže ani tahle varianta nevyšla, proč?

On pan Hladký, asi když viděl náš entuziasmus při kopání zahrady, navrhl, že sice deset let nesochal, ale že by to zkusil znova. Bohužel nám za týden volal, že už vyšel ze cviku. Ale hned nám navrhl, že by to mohl udělat jeho mladší kolega Jiří Kašpar, který má jeho důvěru. No a ten pak ty ruce na základě archivních fotografií zrekonstruoval.

První na světě

Skateboardista se poprvé na Folimance objevil v roce 1982. Máte ověřené, že je to skutečně první skateboardingová socha na světě, jak píšete na Facebooku? 

Na 90 procent ano. Já jsem tomu věnoval dost času, abych dopátral všechny možné skateboardingové sochy po světě. A nejstarší byla někdy v roce 1985, tedy až pár let po té naší. Na tohle prvenství, pokud se ukáže, že to je opravdu první skateboardingová socha na světě, můžeme být právem hrdí. Z toho se jednou dokonce může stát pamětihodnost Prahy 2. Ono když to člověk vztáhne k Folimance, tak kdy se o ní za posledních 20-30 let psalo? Naposledy když tam předělali výduch z krytu na R2D2. To tehdy obletělo svět, psala o tom i BBC a pro spoustu lidí je to doteď důvod, proč tam jít. 

Pozoruhodné na ní také je, že vznikla v dobách tuhé normalizace. Jak se vlastně skateboardista na Folimance ocitl? 

Tehdy se zrovna dostavila sportovní hala na Folimance a Praha se snažila zkultivovat i ten okolní park, který byl tenkrát řekněme džunglí. A to dostal na starosti progresivní zahradní architekt Petr Zeman, který oslovil několik dalších sochařů včetně pana Hladkého, a vznikla taková galerie různých autorů pod širým nebem. 

A proč si pan Hladký zvolil za své téma zrovna skateboarding, tehdy naprosto marginální sport?

Ono se to nezdá, ale v Československu už se tenkrát na skatech docela jezdilo, tehdy se tomu sportu mohly věnovat stovky, možná i nízké tisíce lidí. Pan Hladký mi říkal, že se mu to líbilo a chtěl to zkusit ztvárnit. Takže si nejdřív sám koupil skateboard a zkoušel si to skicovat. Nakonec ale získal přes legendu místního skateboardingu Petra Kottinga nějaké zahraniční časopisy a podle nich to udělal.

A nedělalo tehdy vedení Prahy 2 problémy, že se má na Folimance propagovat americký sport? 

On si to tenkrát musel prosadit přes svaz umělců, kde mu sice vytýkali, že sem zanáší amerikanismy, ale nakonec mu na to ten štempl dali.

Dnešníma očima ta socha připomíná spíš longboardistu než skateboardistu, na druhou stranu ve svých začátcích vypadali skaty i skateboardisté jinak než dnes. Dá se říci, že socha opravdu reprezentuje typického skejťáka 80. let? 

Já jsem dokonce měl touhu v digitalizovaných archivech amerického časopisu Skateboarder dopátrat tu konkrétní fotografii, podle které měla vzniknout ta socha. Je pravda, že některé věci na té soše zaujmou. On má například helmu, která vypadá jak plochodrážní Zlatá přilba města Pardubic. Má loketní chrániče a rukavice, které se dnes moc nepoužívají, a když, tak spíš na longboardu než v rampě či ve streetu, kde s nimi nikdo moc nejezdí. Ale tou dobou se tak jezdilo. Něco zase jde na vrub sochařské stylizace: skate je maličko delší a robustnější, má dost velká kolečka, a když to člověk srovná s dalšími poměry, tak to spíš vypadá, že jede na longboardu.

Za rok zpátky v parku

Mimochodem co na tu sochu říkají dnešní skejťáci? Přišel se podívat nebo přispěl třeba někdo z těch, kteří usilují o hry v Tokiu, kde bude skateboarding poprvé jako olympijský sport? 

Přispěli spíš ti ze starší generace, ale ví se o tom. Třeba s Maximem Habancem jsme byli v kontaktu a bylo v plánu ji vystavit na MČR ve skateboardingu, což nakonec nevyšlo, ale myslím, že nějaká konfrontace ještě proběhne.

A kdy se socha vrátí zpátky na Folimanku? 

Do parku by se měla vrátit v průběhu příštího roku, 2022. Záleží na tom, jak rychle půjde rekonstrukce parku. Socha se ale nevrátí na to úplně původní místo, kde byla, tedy na schodiště, které propojovalo Folimanku s předmostím Nuselského mostu na vinohradské straně, protože tenkrát to sice bylo krásné místo, ale mezitím vyrostly stromy a to místo se utopilo v rozkošatělých korunách. Teď bude trošku víc na očích.

 

Právě se děje

Další zprávy