Estoril - Většina populárních sportů se provozuje v umělých a pro sportovce komfortních podmínkách. Fotbalové trávníky se vyhřívají, hřiště zastřešují. Borci se soustředí pouze na výkon a nic jiného nemusejí řešit.
Zcela jinak je tomu v disciplíně zvané "adventure race" - dobrodružně-vytrvalostním závodě v přírodě. Závodníci se pohybují podle mapy všemi možnými způsoby pomocí vlastní síly a sbírají povinné kontroly. Nesmějí překročit limit, který je určen na každou disciplínu, na každý úsek. Soutěží se nonstop, urazí se stovky kilometrů. Vždy jde o zdraví a někdy i o život.
Čechům jsou outdoorové aktivity vlastní, proto vynikají ve většině sportovních odvětví, které sem patří - získávají světové medaile na divoké vodě, v orientačním běhu, na běžkách, v cyklistických ultramaratonech, vynikají i v horolezectví či extrémních štafetách jako Dolomitenmann a podobně.
Dále čtěte:
- Lákají mě nesjízdné řeky, říká dobrodruh Jančar
- Češi chtějí zdolat Modrý Nil. Jako první na světě
- Při ultramaratonech jde o život, říká biker Kopka
- Nejúspěšnější vodácká rodina v ČR? Mrůzkovi
Dobrodružné víceboje
Absolventi adventure race musejí zvládat všechny vyjmenované aktivity a ještě mnohem více - spouštějí se do jeskyň a hledají zde kontroly ("jeskyňaření", "speleo").
Nebo putují pobřežím "nahoru dolů" podél skal a útesů ("coastering"), přemosťují údolí či řeky, pádlují na kajacích po řekách i přes mořské vlny, šplhají po laně, potápějí se a samozřejmě se musejí orientovat v mapě a v terénu.
Dobrodružné podniky na sebe nabalují další a další disciplíny - v poslední době to byly třeba inline brusle nebo bláznivá tříkolko-koloběžka "trikke".
"Je to spíše sranda a jakési zpestření a rozšíření zaběhlých disciplín,v neposlední řadě ale i pořádná dřina. Trikke se uvádí do pohybu vlnivým pohybem kyčlí a nohou, jako byste jeli pluhem na lyžích z kopce," vysvětluje princip český reprezentant Libor Uher.
Portugalský šlendrián
Náročná směsice disciplín čekala na závodníky i druhý prosincový víkend v portugalském Estorilu, kde se konal Světový pohár. Účastníci měli urazit 500 km za čtyři dny.
CO JE ADVENTURE RACE
-několikadenní nonstop "dobrodružně-vytrvalostní" závod
-urazí se stovky kilometrů
-kombinují se různé outdoorové disciplíny
-orientuje se podle mapy, v níž jsou zakreslené kontroly
-plní se nejrůznější úkoly
-závodí většinou smíšená družstva
Tři ze čtyř dnů vedla dvě česká družstva - AlpinePro/Nutrend/Merida (Tomáš Vaněk, Renata Straková, Libor Kříž, Jiří Lorenz) a Tilak/OpavaNet/Merida (Marek Navrátil, Zuzana Kroutilová, Tomáš Petreček, Libor Uher). Nakonec ale odjížděla z Portugalska velmi rozladěna. A nejen ona.
Poslední den se česká družstva propadla až do druhé desítky, načež se zase vrátila na pomezí první, ale medailové pozice byly definitivně ztraceny.
Češi láteří, že Portugalci měnili pravidla během závodu, nedodržovali základní principy adventure race a zvýhodňovali domácí.
Zatímco u jiných akcí se kontroly rozmístí tak, aby šly všechny obrazit a najít, v Portugalsku jich bylo tolik a tak ukryté, že nikdo nemohl mít všechny a mohlo se nimi tudíž trochu plýtvat, a to velmi nekonvenčním způsobem.
Dobrá strategie, nebo paskvil?
"Takový paskvil jsme ještě nikde neviděli!" zlobil se Libor Uher. Mnohé týmy některé části závodu zcela vynechávaly a do depa na další disciplínu se nechávali pořadateli dovézt autem. "To je všude jinde absolutně nemyslitelné a šokující," diví se Uher.
České celky poctivě plnily úsek za úsekem a bojovaly se soupeři, kterým na rozdíl od nich chyběla v nohou pořádná porce kilometrů, neboť obětovali některou z kontrol a převáželi se automobilem. Když na podivnou taktiku nakonec přistoupili i Češi, bylo již pozdě.
"Portugalci tomu říkali ´volba dobré strategie´. My tomu říkáme totální kravina," přidává se v kritice Uherův kolega z týmu Marek Navrátil.
V průběhu celého závodu navíc neexistoval přehled o tom, kolik a jakých kontrol jednotlivé týmy posbíraly a zda se v jednotlivých úsecích vešly do limitu, takže "Tilaci" z Opavy poslední noc natěšeně pádlovali desítky kilometrů v domnění, že si jedou pro zlato.
"Byl to nádherný pocit, najednou člověk zapomene na všechnu tu únavu, odřeniny, puchýře a je v úplné euforii, že bude na bedně. Pak přišel ten šok a bude mi hodně dlouho trvat, než to strávím, pokud vůbec," popisuje Libor Uher zlaté vystřízlivění, když se dověděli, že klesli až na 20. pozici kvůli vynechané povinné kontrole a jednomu promeškanému limitu.
Portugalské zmatky jen dokresluje fakt, že je po opravě rozhodčí posunuli z 20. alespoň na 10. místo. Druhý český tým skončil hned za nimi.
Jak zvýhodnit domácí
"Už od začátku nám mělo být jasné, že to není klasický adventure race, jak ho známe," hovoří s despektem o portugalském Světovém poháru Marek Navrátil.
Před klasickým závodem totiž proběhl tříhodinový noční prolog, kdy měli účastníci hledat po městě nejrůznější informace o místních známých osobnostech, o adresách, číslech na dveřích domů, bytů a podobně.
"Touhle ptákovinou pořadatelé jednoznačně a trestuhodně zvýhodnili portugalsky mluvící závodníky a všechna zahraniční družstva tím v podstatě odsoudili k hodinové distanci už na startu," zlobí se Uher.
Do hlavního závodu se totiž startovalo s handicapy podle umístění v prologu. Na trať proto nejprve vyrazili všichni domácí a pak "zbytek světa".
Když má šestatřicetiletý dobrodruh, jenž v červenci teprve jako druhý Čech v historii zdolal nejtěžší horu světa K2, zhodnotit Světový pohár v Estorilu, pro peprné slovo nejde daleko:
"Totální pořadatelský propadák, nezodpovědnost, amatérské lajdáctví, protěžování domácích týmů, šlendrián, špatně postavená trať, nesmyslně stanovené limity, změny pravidel během závodu a jejich úprava ve vlastní prospěch, prostě mezinárodní ostuda."