Londýn - Čtyři roky se na to ragbyový svět těšil, teď je to konečně tu: Osmý Světový pohár, nebo mistrovství světa, chcete-li, začíná dnes večer na londýnském stadionu Twickenham zápasem domácích Angličanů s Fidži. O výsledku tohohle mače asi není třeba mít pochybnosti. Ale o mnoha dalších neznámých, které přinese následujících šest týdnů, už ano.

Ta hlavní otázka samozřejmě zní: Dokáže někdo zabránit hlavním favoritům z Nového Zélandu v obhajobě titulu, který získali před čtyřmi lety doma? Jako pokaždé v historii šampionátů, která se píše od roku 1987, to vypadá nepravděpodobně. Kdo by mohl porazit tým, který ve své víc než stoleté historii vyhrál 75 procent všech zápasů? Odpověď je docela překvapivá: vlastně kdokoliv – a Francouzi zvlášť.

All Blacks, jak se reprezentaci Nového Zélandu přezdívá, nikdy nevyhráli šampionát mimo svůj ostrov.

Na svůj druhý titul čekali 24 let, od prvního turnaje do toho zatím posledního.

A ještě žádný tým nedokázal svůj titul na následujícím šampionátu obhájit.

Počtem dvou vítězství se All Blacks zatím jen dotáhli na Austrálii (mistr z let 1991 a 1999) a Jižní Afriku (1995 a 2007). Zbývající titul připadá na Anglii, jediného šampiona v historii ze severní polokoule, a její slavné vítězství na šampionátu roku 2003. Připočtěte už zmiňovanou Francii, která je schopná porazit kohokoliv (a s kýmkoliv ovšem taky prohrát) a která už třikrát hrála finále, naposledy právě s All Blacks v roce 2011. Pak ještě Iry a Velšany, kteří hrají v posledních letech skvělé zápasy, nebo dokonce Argentince, kteří před osmi lety brali na turnaji ve Francii bronz. Bude to úchvatný turnaj.

Připomeňte si slavnou haku All Blacks z finále MS 2011

Jih proti Severu

I když se první mezinárodní zápas v ragby Anglie – Skotsko hrál už v roce 1879 (a od té doby se o "Calcutta cup“ hraje každý rok, pokud není válka), světový šampionát se poprvé konal až v roce 1987. Mimochodem, tehdy to byl stále ještě amatérský sport, který se profesionalizace dočkal až v roce 1995.

Světový pohár není jediná pravidelná konfrontace severní a jižní polokoule, na něž je ragbyový svět rozdělen. Špičkové evropské týmy jezdí na turné "na jih“ každý červen (pokud se nehraje mistrovství světa), v listopadu přijíždějí All Blacks a spol. do Evropy. Jednou za čtyři roky vyráží do Jižní Afriky, na Nový Zéland nebo do Austrálie společný ostrovní tým "British and Irish Lions“, jehož historie se píše už od roku 1888.

A ze všech těchto zápasů a turné vychází docela jednoznačný výsledek. Týmy z jižní polokoule nad svými evropskými soupeři celkem pravidelně vítězí. I aktuální světový žebříček mluví dost jasně: Nový Zéland, Austrálie, Jižní Afrika, Anglie, Wales, Irsko.

Minulý šampionát díky rozlosování a nečekané porážce Austrálie s Irskem ve skupině nemohl přinést jiné finále než se zastoupením jednoho evropského týmu. Francie jej s domácími prohrála 7:8, což je na ragby hodně nízký výsledek, ale nuda to rozhodně nebyla: suverénní All Blacks se celou druhou půli třásli o výsledek.

A v zápase o třetí místo porazili Australané Wales, prvotřídní překvapení a rozhodně nejsympatičtější tým turnaje, který měl jen ohromnou smůlu, že v semifinále s Francií přišel už v první půli o svého kapitána a skutečného vůdce Sama Warburtona: jeho vyloučení kvůli tomu, že při "skládce“ odhodil soupeře na zem nebezpečně na hlavu, bylo možná hodně přísné, ale přesně podle pravidel. A sám Warburton to také později přiznal.

Tohle je na ragby jedna z nejlepších věcí (kromě samozřejmě mnoha jiných). Rozhodčí má vždycky pravdu a kromě kapitána s ním nikdo nesmí diskutovat – a i kapitán musí sudího oslovovat "pane“. Konverzaci mezi rozhodčím a hráči přenáší mikrofon, který má soudce na svém dresu: a to si už dáte pozor, co říkáte.

A pokud má rozhodčí dojem, že se k němu některý z hráčů nechoval s potřebnou úctou, automaticky jen posune míč o deset metrů k brance provinilého týmu. A klidně znovu a znovu. Dost to funguje, jen ve fotbale by se patrně muselo zvětšit hřiště.

Sejdeme se ve čtvrtfinále

Zápasy ve skupinách budou zčásti pouhá "povinnost“, o většině postupujících do čtvrtfinále je v podstatě rozhodnuto už před turnajem: větší pochybnosti mohou být pouze o skupině B (půjde dál Skotsko, nebo Samoa?), ale především o skupině A, kde se utkají tři supersilné týmy: Anglie, její věční rivalové z Walesu, kde je každé vítězství nad Anglií považováno za národní svátek, a Australané.

Postoupit mohou pouze dva. Zvlášť pro Anglii, která v posledním přípravném zápase před měsícem ve Francii (20:25) předvedla asi nejhorší výkon za poslední čtyři roky, by vyřazení na domácím turnaji bylo úplnou tragédií, srovnatelnou snad jen s pravidelnými kolapsy anglických fotbalistů na jakémkoliv evropském či světovém šampionátu.

A v půlce října to už začne opravdu naostro čtvrtfinálovými zápasy, kam mají celkem jistě namířeno tradiční účastníci play off: All Blacks, Jižní Afrika, Francie, Irsko i Argentina.

A když si pak prohlédnete "pavouka“ turnaje (grafiku najdete zde), vychází z toho docela zajímavá zápletka. Stačí, aby Irové, nejsilnější evropský tým posledních dvou let, porazili ve skupině D Francouze. Ti potom pravděpodobně skončí druzí a při předpokládaném, tedy téměř jistém vítězství All Blacks ve skupině C tu máme čtvrtfinále starých známých: Francie – Nový Zéland.

A hrálo by se znova na stadionu Millenium ve velšském Cardifu, kde Francie už Nový Zéland senzačně porazila ve čtvrtfinále v roce 2007 20:18, i když v poločase prohrávala 3:13"

Bude to velké, bude to napínavé, bude to tvrdé i férové. Bude to prvotřídní světové ragby. Sraz dnes večer ve tři čtvrtě na devět na Twickenhamu.