Rozhovor vyšel už 28. 7. 2003, tedy ještě před přestupem do New Yorku Rangers, vítězstvím na MS ve Vídni a olympiádou v Turíně, na stránkách Lidových novin pod titulkem "Když jsem někomu půjčil peníze... ...zpátky jsem je už nikdy nedostal ".
Vzpomínáš si, jak jsme se kdysi společně v jedný hospůdce ve Středoklukách učili karetní kouzla?
To víš, že jo. Bude to snad už deset let, ne?
Táfl se jmenoval ten kouzelník. Vykládal nám, že umí věštit i budoucnost, ale řekl bych, že si dost vymejšlel.
Když máš ale rychlý ruce, naučíš se všechno.
Infobox
Kniha Lukáše Pollerta
Dnes čtete třetí z pěti ukázek z knihy rozhovorů Lukáše Pollerta se slavnými sportovci pro LN, které se na stránkách Aktuálně.cz objevují vždy v úterý. Na konci seriálu bude následovat soutěž a tři výherci mohou tuto knihu vyhrát.
Jako v hokeji, jo?
Myslím s kartama. V hokeji se dá sice taky kouzlit, ale musíš na to mít.
Myslíš si, že bys zvládnul roli kouče?
To víš, že jo. Stoprocentně. Trenérem se většinou stane člověk, který se v hokeji buď zranil, nebo na ledě nebyl zrovna rozhodující postavou. Kdo v hokeji něco dokázal, tak většinou necítí potřebu věnovat se trenéřině. Je to totiž hrozný zaměstnání. Když se týmu nedaří, trenér se poroučí jako první a všichni na něho navíc kašlou. A když se vyhrává, tak zase nikdy nemůžeš uspokojit všechny hráče, protože každý z nich chce bejt co nejvíc na ledě. Takže jseš v každém případě vždycky za blbce.
Hele, Jardo, kdy si konečně přestaneš hrát s tím pukem, vyrosteš z hokeje a staneš se dospělým člověkem...?
To se v životě nestane. (směje se) Tedy, alespoň doufám... Život je přece hra, ne? Já nechci bejt nikdy vážnej, i když připouštím, že určitá zodpovědnost taky existuje.
Neříkám, že bys měl bejt pořád zrovna vážnej. Občas mám ale z tvejch rozhovorů dojem, že tě trápí pocit, že ses patřičně divákům, trenérovi a kdovíkomu všemu nepředvedl. Neřekl bych, že jsou tvoje povídání pokaždý zrovna veselý a optimistický...
Život pořád veselej není, to je fakt. Abych ale hokej po pár neúspěších zabalil, to se mi zrovna nechce. No, neúspěších... Kolikrát říkám, že byl zápas nevydařený, jenže tím myslím pro mě nevydařený. Na druhou stranu, co by možná jiný hokejisti za takový výkon dali. Víš, co myslím?
Jasně. O jaký úspěch ti teda v hokeji jde?
Chci bejt především spokojenej sám se sebou.
Takže když vyhraješ Stanley Cup, to ještě nemusí být důvod ke spokojenosti?
Pokud mě hokej bude bavit, nemám důvod hledat něco jinýho, co by mě uspokojovalo. Spousta lidí třeba celý život marně hledá věci, z nichž by měli radost. Já měl ale to štěstí, že jsem je našel už v pěti letech. Tehdy jsem totiž začal hrát hokej. Nepatřím mezi lidi, kteří když je něco nadchne, touží zjistit, jestli neexistuje ještě něco daleko lepšího. Protože vím, že by to mohlo bejt taky horší.
Co tě tedy na ledě uspokojí?
Někdy maličkost, jindy velký věci. Někdy třeba ani nemusíš vyhrát a máš určitej pocit sám ze sebe.
Hele, v NHL jsou stadiony vyprodaný skoro pořád, že jo?
Záleží na tom, kde a kdy. V play off většinou vyprodáno je. V základní části ale volný místa v hledišti taky najdeš, protože vstupenky jsou drahý.
Je ti příjemný, když tě fandové povzbuzujou?
Určitě. Když se mužstvu daří, těch 20 tisíc lidí v hledišti cítíš. Určitě je to lepší, než když na tebe bučí.
A můžeš se při tom soustředit? Já, když jsem u vody zaslechl povzbuzování, tak jsem ho začal vnímat a soustředění bylo pryč.
Je to tak, že lidi moc nevnímáš.
Tím pádem je vlastně jedno, jestli tam jsou, nebo ne.
To ne. Lidi nevnímáš jen ve chvílích, kdy máš na hokejce puk, prostě během hry. Když sedíš, tak o nich víš.
Takže nejvíc si těch fandů užiješ, když odpočíváš na střídačce.
Chceš mi nejspíš říct, že by bylo nejlepší, kdybych radši vůbec nehrál a užíval si jich? (směje se) Mohl bych jim třeba i mávat, ne?
Fotbalisti říkají, že slyší, co fandové křičí. Ty ne?
Já ne, protože kolem kluziště jsou plexiskla a hokej se hraje úžasně rychle. Fotbalisti tam jen chodí.
No, řekněme nebruslí.
Musí šetřit síly, protože jsou na hřišti 90 minut. My na ledě necháme během minuty úplně všechno, a pak si jdeme sednout. V tom je velkej rozdíl.
Jakým mechanismem ty vlastně vytváříš peníze? Zedník postaví zeď, ty ale jako bys zašel na Matějskou a bavil se tím, že se točíš na řetízkáči...
Sportovci jsou trochu jako umělci. Lidi za nima chodí kvůli zábavě, odreagování. Při hokeji se fandové navíc třeba cítí být součástí svého oblíbeného týmu.
Říkáš umělec. Jenže když se v divadle hraje Shakespeare, tak je to asi kvalitnější záležitost než zápas v NHL...
Jenže když zamířím do divadla, tak na toho Shakespeara půjdu jen jednou. Podruhý určitě ne, protože budu dopředu vědět, co každý herec řekne nebo při opeře zazpívá.
A nehraje ten Jaromír taky pořád dost podobně?
Vůbec ne. Hrajeme proti různým soupeřům, pokaždý s jinou taktikou. Hokej se nedá hrát podle scénáře, každý zápas se vyvíjí jinak.
Jednou jsem byl v určitý finanční krizi, a tak jsem si řekl, že ti brnknu o půjčení nějakého milionu. Pak jsem si ale radši půjčil od banky. Telefonují ti lidi s podobnejma žádostma?
Ne, že by telefonovali, ale dostávám spoustu dopisů. Pomáhám lidem, kteří neměli ten dar nebo možnost jako třeba já, anebo jsou hendikepovaný a nemůžou se o sebe postarat. Když ale někdo špatně investuje anebo prodělá? Psala mi třeba maminka, že slíbila synovi, pokud se dostane na vysokou, že mu koupí motorku. Teď prý nemá peníze, a jestli bych mu ji jako nekoupil já. Proč mu to teda slibuje?
No, to je dobrý.
Anebo jinej příklad. Jistej chlap mi psal, že udělal investici a napálili ho. Nebo špatně vsadil a chce ode mě peníze. Dobře, udělal jsi chybu, to se v životě stává, tak holt už nebudeš žít tak jako dřív. A proč bys tak měl žít pořád? Pomáhat lidem by se mělo, ale když někdo udělá sviňárnu, ať za ni platí. Pokaždý, když jsem někomu peníze půjčil, tak jsem je zpátky nedostal. Ani jednou!
Žebrákům a somrákům na ulicích peníze dáváš?
Určitě. Pokaždý.
Jenže třeba v Praze často žebrají o prachy mladý lidi v poměrně dobrý fyzický kondici. A ty snad můžou pracovat, ne?
Stejně to pošlou dál. Prachy utratí a k tobě to zase přijde z druhý strany.
Hele, Jardo, půjčil bys mi tedy?
(směje se) Kolik bys potřeboval?
Asi tolik, kolik vyděláš za 48 hodin... Už těch peněz ale nechme. Koukám na ten tvůj křížek na krku a vzpomněl jsem si, že se o tobě psalo i ve spojitosti s náboženstvím. V co vlastně věříš?
Každej to nazývá jinak. Někdo tomu říká Bůh, někdo myšlenky, jinej energie nebo vyšší síla. Mě třeba zajímá, z jakýho důvodu a proč tady jsme a proč má někdo tohle a druhej ne.
Myslíš, že se to dá zjistit?
Neříkám, že na sto procent.
Já bych řekl, že se to zjistit nedá.
Určitě se ale k určitým věcem přiblížíš. Třeba pochopíš, proč se ti jeden den daří a druhej ne. Hodně tě ovlivňujou pozitivní či negativní myšlenky a energie. Když se ti něco nedaří, jsi automaticky naštvanej. Víš, jak se to říká když se to sere, tak se to... Já věřím tomu, že když se ti něco nepovede, že musíš bejt silnej a vysmát se tomu. Mít i navzdory nezdaru radost.
Kdyby ses ale měl ze všeho radovat, to je takový divný, ne?
Když ti teď napálím hroznou ránu a ty mě pak pohladíš, tak si nejspíš řeknu sakra, proč ho budu mlátit.
Jenže já bych ti ji taky fláknul. Hele, jak tě tak poslouchám, hledáš sám sebe, že jo?
To je jasný. Věřím, že Bůh je tvoje myšlenka a že Bůh je vlastně všechno. I ty.
Dobře. Proč ses dal pokřtít?
Protože věřím, že člověk pak má větší ochranu, že se ti otevřou určitý věci. Jak bych to vysvětlil... Že dostávám lepší myšlenky.
Jo?
Jako by se ti otevřel šestej smysl. Dostáváš myšlenky z větší hloubky. A co se týče tý ochrany, je to něco jako plot kolem baráku. Když chce člověk někoho vykrást nebo napadnout, tak to pak má daleko těžší se tam dostat... Když ale uděláš něco zlýho, tak za to zase daleko víc pykáš.
Ty snad ale sviňárny neděláš, ne?
Nikdo není dokonalej. Ani já nejsem svatej a nechovám se pořád dobře.
