Premiérovou účast v olympijském tobogánu si odbyli Jamajčané před osmnácti lety na ZOH v Calgary. V Kanadě v roce 1988 způsobili senzaci. "Tehdejší reakce publika na nás je nezapomenutelná," vzpomíná pilot bobu Dudley Stokes. "Ani mě nenapadlo, že by se o nás vůbec někdo zajímal, ale pro lidi jsme byli na zimních hrách atrakce, přitahovali jsme jejich pozornost."
Jamajčané byli v Calgary považováni za hrdiny. Trička a odznaky s jejich bobovým týmem se staly žádanými suvenýry.
Vznik týmu byl výsledkem sázky a první krůčky ve sportu označovaném za formuli 1 na sněhu byly dost obtížné. "Měl jsem potíže s chůzí po ledě," vybavuje si člen posádky Devon Harris. "Řekl jsem si: Tahle bobová věc je těžší, než jsem si myslel. Nemůžu po ledě chodit, jak na něm asi budu běhat?"
Myšlenka na vstup Jamajky do bobového sportu vzešla z hlav dvou Američanů žijících na ostrově, Williama Maloneye a George Fitche. "Napadlo je: když má země rychlé sprintery, mohli by někteří z nich postavit bobový tým," prozrazuje Stokes.
"Ale nikdo z reprezentantů na letních hrách neměl zájem. Atletika byla vážený sport, ale boby rozhodně ne. Američané tedy zkusili neverbovat zájemce z řad armády."
Dudley Stokes spolu s Harrisem a Whytem vykonávali vojenskou službu a jeden z důstojníků, pomáhající v propagaci bobů, je zasvětil do základů tohoto sportu. Samuel Clayton, železniční inženýr, byl čtvrtým původním členem posádky, ale na olympiádě byl nahrazen bratrem Dudleye, Chrisem Stokesem.
"Zavolal jsem Chrisovi v době, kdy si dodělával na univerzitě magisterský titul, a řekl mu, že jedeme na olympiádu, ať se přijede podívat," přibližuje výměnu v týmu Dudley. "Náš kouč se doslechl, že Chris umí stovku za 10.16, a okamžitě ho zařadil do posádky."
Čtyři měsíce před OH poprvé na ledě
Budoucí reprezentanti tropického ostrova viděli poprvé led až v říjnu 1987, pouhé čtyři měsíce před začátkem olympiády v Calgary. Připravovali se pod vedením amerického trenéra Howarda Silera v Lake Placide, New Yorku a rakouském Iglsu.
Zprávy o přípravách jamajských bobistů na Calgary se rychle šířily a čtveřice budoucích olympioniků se v Kanadě stala celebritami.
Olympijský závod skončil pro jamajský čtyřbob po řadě kolizí na trati převrácením.
Příběh zaujal filmaře ze studií Walta Disneye, kteří jej ztvárnili na plátna kin pod názvem "Cool Runnings" (v české verzi Kokosy na sněhu, pozn. red.). Film měl velmi nízký rozpočet, okolo 275 000 dolarů.
Pilot Stokes jako jediný z týmu měl to štěstí, že z projektu dostal 20 000 dolarů, ostatní z posádky nedostali nic.
"Finanční odměna pro mě cílem nebyla. Vždy jsem toužil reprezentovat svoji zemi na olympiádě a tenkrát jsem k tomu dostal jedinečnou příležitost," objasňuje Harris.
Na hrách v Albertville v roce 1992 skončil jamajský čtyřbob čtyřiadvacátý a o dva roky později v Lillehammeru překvapili Jamajčané čtrnáctým místem. Za nimi skončily posádky Ruska, USA, Francie a Itálie.
Nedostatek peněz způsobil, že do Salt Lake City vyslala Jamajka jen dvojbob, který obsadil osmadvacátou pozici.
Pro Turín však získala silného sponzora v podobě italského gigantu Fiat, sídlícího v pořádajícím městě ZOH.
Stokes, nyní prezident Jamajské bobové federace, říká, že zkušenost průkopníka ve sportu mu dala cennou životní lekci. "Skrz boby jsem se naučil, jak bojovat za cokoliv, co si umíním. Je to boj, v němž jsem nalezl své osobní uplatnění."
