Nadšenci starající se o resuscitaci sportovního podhoubí obdrželi dvě otázky: Cítíte dostatečnou podporu státu? A jak se staví k vaší aktivitě město?
Hlas lidu: Nelze říct, že by pomoc od státních institucí či měst nebyla žádná, ale mělo by jí být víc a měla by být systematičtější.
Teď už vzhůru za podrobnostmi.
První zastávka, ASK Atlet Praha. "Necítíme dostatečnou podporu státu. Vznikli jsme jako moje osobní iniciativa, a z roku na rok se to nabalilo na 200 stabilních členů. Nejprve jako s. r. o., pak jako spolek," líčí Marika Dúbravčíková, šéfka ASK Atlet Praha.
"Nemáme historii na braní dotací, a na zkostnatělé svazové procesy se neumíme a nechceme napasovat. Jsou totiž primárně na závodící děti, ale těch chce dnes vrcholově dělat sport tak 20 procent. Je to o tom, že rodiče nechtějí být jejich taxi a otroky. A trenéři bez ohodnocení nechtějí pálit tolik času s dětmi, zejména s těmi, co nebudou mistři," dodává.
Aktivní maminka, která nejdřív dala dohromady pár rodičů a dětí a po roce se skupinka rozrostla na 60 dětí a o rok později už dokonce na 160, se těžko dostává i k penězům od městské části.
"Při první a zatím poslední žádosti jsme sdíleli kompletní náklady, žádali jsme o 200 tisíc korun a dostali jsme 30 tisíc z nesportovní podpory. Tyto aktivity nejde stavět na dotacích. Jednou je máte a podruhé ne," říká Dúbravčíková.
"A nepřijde mi smysluplné žádat na nájmy, které zatíží klub administrativně, ale vrátí se do městské kasy. Je to celé postavené na hlavu. Vy primárně potřebujete zaplatit kvalitní lidi. I za cenu, že budete trénovat v parku. Dále je tam pojištění a SW na řízení, pokud to má být na nějaké úrovni. Přijde mi obecně, že odpovědnost vzhledem k tomu, že se opravdu nejedná o výdělečnou činnost, je neúměrná. A podpora složitá nebo žádná. Aktuálně jsme se proto rozhodli být celoročně venku a uzpůsobit tomu tréninky. Na nafukovací haly a tělocvičny nemáme dost peněz a přijde nám to jako plýtvání," doplňuje šéfka ASK Atlet.
Zastávka číslo dvě - MOVE Brno. "Nemyslím si, že by byla nutná státní podpora. Pro nás je důležitější, aby stát pořádání aktivit pro děti nekomplikoval, což se někdy děje," vypráví jeho lídr David Žitný.
"Snažíme se dělat věci bez pomoci města či státu, ale v Brně, kde naše tréninky probíhají, má město program na podporu sportování prostřednictvím rodičovských voucherů, díky nimž část platby za trénink hradí město, což je určitě pozitivní," přikývne Žitný.
Víc ho trápí jiná potíž. "Jestli máme s dětmi kde sportovat? Je to problém. Stále bojujeme s nedostatkem tělocvičen, kde by bylo možné tréninky pořádat," povzdechne si.
Část peněz asi někam mizí
Přesouváme se do Smržovky, za učitelkou a vedoucí florbalového kroužku Andreou Svatou. "Jsem ta, která má ráda práci s dětmi a sport. Nejsem politik. Jsou mi podivné některé dotace do sportu, sportovních akcí nebo naopak jejich rušení. Přijde mi, že než se některé dotace (peníze) dostanou tam, kam mají, je jich podstatně míň než na začátku," diví se.
Podle jejích slov město Smržovka a vedení školy všechny druhy sportu podporují vznikem sportovišť, podporou akcí, vybavením.
"Myslím, že máme nadstandardní podmínky ke sportování. Bazén tady sice není, ale je v blízkém Jablonci. Přestože naše základní škola není sportovní, má v první až páté třídě tři hodiny tělesné výchovy týdně, v šesté třídě dokonce čtyři hodiny. Sedmá až devátá třída mají dvě hodiny. Na škole máme řadu sportovních kroužků - taneční, aerobic, florbal, stolní tenis, basketbal, atletika, turisťák, pohybová průprava," vypočítává Svatá.
Sama vede florbalový kroužek. "Loni ho navštěvovalo 78 dětí z první až páté třídy a 48 dětí ze šesté až deváté," pochvaluje si.
A teď do klubu Gymnathlon, který působí na různých místech republiky. "Stát v tuto chvíli nijak finančně nevyužíváme. Naši činnost financujeme čistě ze členských příspěvků," přibližuje Aleš Svoboda.
"Přivítali bychom ale systémovou podporu sportu dětí, například v podobě zajištění lepší dostupnosti tělocvičen a sportovišť nebo větší podpory rodičů při přihlašování dětí do sportovních kroužků," pokračuje.
Gymnathlon působí ve více než 130 městech po celé republice a zkušenosti má různé. "Přibližně polovina měst je nám nakloněná a aktivně nám pomáhá s propagací i podporou sportu pro děti," dělí se Svoboda o poznatky.
"Druhá polovina je spíše pasivní a možnosti propagace nám nedává. Největší výzvou je nedostatek volných kapacit tělocvičen. V některých lokalitách nedokážeme uspokojit poptávku rodičů, protože nám pronajímatelé nenabídnou více hodin," opakuje problém, s nímž se potýkají i jiní nadšenci.
"Naší ambicí je expandovat do dalších měst a umožnit sportovat co největšímu počtu dětí, ale právě omezené možnosti pronájmů jsou často překážkou. Cena hraje samozřejmě také roli, ale zásadní problém je spíše dostupnost a otevřenost sportovišť," upozorňuje Svoboda.
Míst pro sportování je málo
Další zastávka: Michael Kaiser, karate Vinařice. "Stát a obecně česká společnost jede především na výkon. Medaile, poháry, diplomy, a na to jsou navázány dotace. Dnes si uděláte MČR v cvrnkání holubů z nosu, a když budete mít v oddíle mistra republiky, dostanete na něj od Národní sportovní agentury větší dotaci než Sokol za všestrannost na nižší úrovni," říká s nadsázkou.
"Samospráva stejně jako stát ještě nepochopila, že zdravé, sportující děti jsou budoucí obyvatelé a plátci daní - rozpočtů samospráv. Navíc když budou mít zázemí (školky, škola, sport), nebude snaha odejít z obce," přidává další argument.
Samostatná kapitola je podle něj tvoření komunity okolo sportu. "Prostoru pro sportování dětí je obecně málo, nebo jsou nedostatečné, ideální by bylo zainvestovat do sokoloven na místo výstavby O2 arén," apeluje Kaiser.
Dostáváme se zpátky do Prahy, konkrétně do klubu HaFun. "Mám finanční podporu od Prahy 5 na příměstské tábory, podporu na cvičení jsem zatím nezkoušela. Bohužel má kapacita na odpoledne je horší," říká Lucie Kufová.
"A sportoviště? Já mám kde být, ale nepotřebuju tak velký prostor, jako je klasická tělocvična, a tím se dostanu i na menší nájem. A v létě na táborech jsme v přírodě," popisuje.
Míříme do Turnova do tamního Sokola. Slovo má jednatelka Lenka Plívová: "Sokol je všeobecně státem podporován. Jak po finanční, tak po morální stránce. Město naše aktivity také podporuje. Snažíme se vzájemně spolupracovat a vycházet si vstříc. Uvítali bychom jen systematičtější podporu investičních akcí. Máme vlastní sokolovnu s několika sportovními sály. Kdybychom měli ještě jeden velký sportovní sál, bez problémů bychom ho celý naplnili."
Pomohla by podpora malých projektů
Tečku obstará Jakub Lánský, zakladatel projektu Fotr trénink zaměřujícího se na individuální a skupinové sportování dětí: "Upřímně - moc necítím dostatečnou podporu státu. Spousta projektů stojí na dobrovolnících a nadšení jednotlivců," říká na rovinu.
"Pomohlo by, kdyby stát více podporoval malé lokální projekty, které skutečně pracují s dětmi v každodenní praxi, a ne jen velké svazy. Ať už finančně, nebo třeba usnadněním přístupu do škol a školek," zazní i od Lánského.
"My máme v některých městech a vesnicích podporu, jinde je to složitější. Hodně záleží na konkrétních lidech na radnici. Když se podaří navázat spolupráci, děti z toho mají obrovský užitek. Ale často bojujeme s tím, že se sport bere jen jako "zájem" a ne jako investice do zdraví dětí," krčí rameny.
"A místa je málo. Hřiště i tělocvičny jsou často plné, a pokud jsou volné, nájmy jsou pro malé projekty vysoké. My se snažíme hledat alternativní prostory, ať už venku, nebo v tělocvičnách školek. Ale pokud má být sport dostupný všem dětem, potřebovali bychom víc otevřených a cenově dostupných možností," přidává také on.
