Praha - Gymnastka Věra Čáslavská se v šedesátých letech zapsala do dějin českého sportu zlatým písmem. Během své jedenáctileté závodní činnosti získala na evropských i světových šampionátech a olympijských hrách celkem dvaadvacet medailí.
V roce 1968 byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa a druhou nejpopulárnější ženou naší planety, hned po Jacqueline Kennedyové.
Jenže pak podepsala manifest Dva tisíce slov, režimu se zprotivila a slyšet o ní bylo zase až po sametové revoluci. V listopadu 1989 se totiž stala poradkyní prezidenta Václava Havla. „Byly to pro mě hektické tři roky,“ přiznává v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Co všechno jste v té době těsně po sametové revoluci musela řešit?
Bylo to těžší období než všechny šampionáty a olympiády dohromady. Navíc jsem byla i členkou olympijského výboru a angažovala jsem se také ve Výboru dobré vůle. Spolupracovala jsem s Olgou Havlovou, jejíž úsilí pro zlepšení sociálních podmínek handicapovaných spoluobčanů bylo obdivuhodné. Řešila jsem především problémy v oblasti zdravotnictví, sociální, školství, mládeže a tělovýchovy. Všichni chtěli hned všechno vyřídit, na každý dopis jsem se snažila odpovědět. Hodně mi pomáhaly moje děti Radka a Martin, a přesto jsem téměř denně pracovala až do půlnoci.
Když se vrátíme k památnému 17. listopadu. Kde jste v ten den byla?
Na Moravě u svých přátel. Avšak krátce před tímto dnem se konalo zasedání fair play olympijského výboru ve Slovanském domě Na Příkopě. Zdálo se mi, že dojde k určitému uvolnění, ale hlavní slovo měl u mě pořád strach.
Po olympiádě v roce 1964 v Tokiu jste byla s řadou japonských osobností v úzkém kontaktu. Během revoluce přijela do Prahy japonská televize. Setkala jste se s nimi?
Jistě a vzpomínám si, že se mě ptali na Dva tisíce slov, které jsem podepsala, a jak náš národ snáší normalizaci. Nemluvila jsem o komunistech nebo bolševicích, ale o síle, která ničí lidské myšlení a morálku. Shodou okolností jsem pak Japonce potkala na Václavském náměstí, kde jsem z balkonu Melantrichu mluvila k lidem. Byl tam takový nával, že jsem se na určené místo nemohla vůbec dostat a Japonci mně museli rozrážet cestu.
Co se od té doby podle vás změnilo k lepšímu a třeba i k horšímu?
Pro mě tehdy nastala obrovská úleva. Už jsem nemusela mluvit o síle, ale popisovala jsem věci pravým jménem, čili mohla jsem hovořit otevřeně. Nastala tolik očekávaná svoboda, otevřely se hranice. Mladá generace mohla začít studovat v zahraničí a sbírat cenné zkušenosti z celého světa. Radost mi neudělal jen vznik českého bulváru. Novináři se začali předhánět, kdo bude víc necitlivý. Avšak dnes už mě to z míry nevyvádí. Bulvár existuje v každé demokratické společnosti, jen jsme na tento způsob informací nebyli zvyklí. A člověk si musí zvyknout i na šibenici, natož na bulvár.
A jak jste spokojena se změnami v oblasti sportu?
Za mých časů stát špičkové sportovce dokázal zabezpečit, ale ti většinou museli ještě fyzicky pracovat a neměli žádné sponzory. Mělo to sice určité výhody, ale s těmi současnými jsou nesrovnatelné. Dnes nejen vynikající reprezentanti, ale i talentovaní a nadějní závodníci mají své obchodní partnery, s jejichž finanční pomocí mohou svoji výkonost dále zvyšovat a měřit své síly v různých soutěžích se zahraniční konkurencí.
