Praha - V šestadvaceti letech jede český badmintonista Petr Koukal teprve na své druhé olympijské hry, přesto se mu dostalo pocty nést v pátek při Zahajovacím ceremoniálu her v Londýně českou vlajku.  

Koukal, který před dvěma lety překonal rakovinu varlat, se však zvláštní poctou zatím nijak nestresuje.

"Vůbec se na to zatím nijak speciálně nepřipravuji ani nemám informace jak to bude probíhat. Včera jsem se potkal s Martinem Doktorem, který nesl vlajku před iks lety (v Sydney v roce 2000) a říkal, že se pak všechno dozvěděl až na místě," řekl Koukal na pražském vojenském letišti v Kbelích nedlouho před odletem do Londýna.

"Teď už to na mě padlo"

V hlavě už tak má představu, jak bude velký večer vypadat.

"Martin (Doktor) mi říkal, ať si z toho nedělám hlavu. Nejdřív nebudu dlouho nic vědět a pak mě tam začnou někam honit. Ale prý to má vlajkonoš nejlepší. Všichni se o něj starají, protože musí být všude včas," přidal zajímavý poznatek. 

Přiznává, že už na něj celá událost kolem české vlajky dolehla.

"Teď to na mě padlo, konečně mám čas se těšit. Vypnu telefon a budu se soustředit už jenom na hry," řekl s úsměvem na tváři.

I kvůli svému "vlajkonošství" se však nemohl soustředit na badminton tolik, kolik by chtěl.

"Bylo to hodně hektické, moc klidu jsem neměl. Vždyť jsem se dneska balil úplně na poslední chvíli. Trochu mně to narušilo přípravu, mezi tréninky je lepší si na dvě hodiny lehnout než absolvovat focení a tři rozhovory," přiznal Koukal.

"Na druhou stranu, kdy se malému sportu jako badmintonu dostane takové pozornosti. A v neposlední řadě jsem to bral jako možnost zpropagovat onkologické problémy, které mě postihly. Lidi o svých příbězích začínají mluvit nahlas, začínají to řešit," dodal.

"Zakopnutí by bylo vtipné"

Vůbec si ale nepřipouští, že by jej v den zahájení měla postihnout tréma z toho, že něco zkazí.

"Tréma u mě vůbec místo nemá. Co si pamatuji z Pekingu, tak na nastoupení se čeká několik hodin předtím, než se jde na stadion a naopak je tam velká euforie. To se nedá popsat, to musí člověk zažít. Je to spíš velký zážitek."

Přiznal ale, že ho kamarádi přemlouvali, aby na sebe něčím připoutal pozornost.

"Plno známých mi říkalo, ať udělám něco přímo pro ně. Zakopnutí by bylo vtipné, možná by to obletělo svět, ale na druhé straně je to čest a člověk tam nezastupuje jen sebe, ale i celou republiku a podle toho by to mělo vypadat," přiznal s vážnou tváří.

"Už vím, jak na to. Můžu postoupit"

Přestože si účast na hrách zajistil ze 40. místa světového žebříčku, tedy jako poslední, dává si cíl postoupit ze tříčlenné kvalifikační skupiny, z níž jde dál jen vítěz. Chce totiž využít získané zkušenosti ze své olympijské premiéry v Pekingu.

"Olympiádu v Londýně beru jinak než tu v Pekingu. Tam jsem jel s tím, že nevím, co mě čeká. Teď už to je to jiné, strašně se těším na atmosféru olympijské vesnice. Už jen být mezi deseti tisíci sportovci je zadostiučiněním za to, co jsem sportu obětoval. A tím vlajkonošstvím je to všechno ještě umocněné. Užiju si krásné tři sportovní týdny," věří.

Zatímco v Pekingu vypadl hned v 1. kole, v Londýně by přes olympijského vítěze z roku 2004 Taufika Hidajata z Indonésie a Španěla Pabla Abiana rád postoupil do vyřazovacích bojů o medaile.

"Z mé pozice jsem si nemohl vybírat, ale los rozhodně mohl být daleko horší, protože nenarazím na nikoho z nasazené osmičky. Taufik je legenda, ale už na tom není tak dobře jako před lety. Hrát se dá i se Španělem. Když předvedu výkony blížící se mému maximu, dají se i takoví hráči porazit a můžu postoupit dál," zakončil bojovně Koukal.