Rio de Janiero - Musela podstoupit kolotoč testů a tréninků, aby se mohla podívat na olympijské hry do Ria de Janeiro coby jedna z padesáti tisíc dobrovolníků, jež Mezinárodní olympijský výbor na klání pod pěti kruhy využíval. A rozhodně toho nelituje. Naopak.
"Už začínám uvažovat o tom, že se přihlásím i na příští hry za čtyři roky v Tokiu. Mám skvělé zážitky," pochvaluje si třiadvacetiletá brněnská studentka Denisa Králová. S tím, co v minulém týdnu hýbalo světovým zpravodajstvím z olympiády, tedy až nelidským zacházením s dobrovolnými pracovníky, se sama v brazilské metropoli nesetkala.
Někteří lidé, které v Riu poznala, ale prý byli mezi těmi, jež na protest olympiádu opustili a pověsili svou dobrovolnickou akreditaci na hřebík.
"Kolegové jedné mé spolubydlící prý odešli kvůli dlouhým směnám na slunci. O nedostatku jídla, špatném zacházení či prodlužování směn jsem ale od nikoho neslyšela," svěřila se Králová v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Rio de Janeiro je podle ní jako několik měst v jednom.
Jak jste se k dobrovolnické práci na olympijských hrách dostala a co vše jste musela splnit, aby Vás organizátoři her vybrali?
Rozhodně toho nebylo málo. Do programu shánějícího dobrovolníky jsem se přihlásila v březnu minulého roku. Vyplnila jsem různé formuláře na předešlé zkušenosti, jazykové dovednosti, preference práce. Následoval skype pohovor a spousta online tréninků, kterými jsem musela projít. Letos koncem června mi přišel oficiální potvrzovací dopis.
Co je v Riu Vaší náplní práce, jaké činnosti se věnujete a v jaké sekci?
Pracuji v press centru patřícímu k boxing aréně v Riocentru. Tento areál hostí box, vzpírání, stolní tenis a badminton. Pracuji jako workroom member, hlavní činností je tedy práce na helpdesku, komunikace s novináři a starost o hladký chod workroomu, kde novináři pracují a kde probíhají i tiskové konference. Vyzkoušela jsem si i práci v mixzóně, kterou boxeři prochází po zápasech a poskytují rozhovory. A také práci na tiskových tribunách během zápasů.
V týdnu přišla světová média se zprávou, že kolem patnácti tisíc dobrovolníků na protest proti nevyhovujícím podmínkám opustilo Rio. Můžete jejich výtky srovnat s Vašimi podmínkami?
V první řadě musím říct, že moje práce se zásadně liší tím, že patřím mezi žluté dobrovolníky, podle barvy uniformy. My primárně pracujeme uvnitř, až už přímo na sportovišti či v přilehlých tiskových centrech a podobně. Zelení dobrovolníci tráví čas zejména venku, ať už skenováním lístků, vítáním a navigací diváků, ale také uvnitř navigací před soutěží. Jejich práce je tedy zákonitě náročnější tím, že stojí dlouho na nohách a jsou venku v různém počasí. Nicméně v našem press centru má každý dobrovolník nárok na jedno teplé jídlo denně, neomezený přísun vody, občas máme ovoce či nějaké svačinky, často končíme před oficiálním koncem směny, není problém se vystřídat v činnosti a podobně. Než začne zápas, máme i celkem volný čas. Jsme dobrý tým a naši manažeři nás berou rovnocenně.
Co kvalita jídla, které dostáváte? Bylo vše v pořádku?
Jídlo je opravdu dobré, ostatně máme to samé jako například rozhodčí ve svém zázemí. Můžeme si donést i drobné občerstvení a konzumovat dle potřeby. Díky přátelským spolupracovníkům na bufetu občas dostaneme něco navíc bokem.
A kolik času tedy denně trávíte v práci?
Já jsem měla tři druhy směn, od devíti do čtyř, od tří do deseti večer a od dvanácti do sedmi večer. Po třech až čtyřech dnech vždy následuje volný den a většinou nás manažeři pouštějí dříve, když je práce hotová.
Setkala jste se s někým, kdo nebyl spokojen, ať už ze žluté či zelené skupiny? Nebo dokonce odešel?
Jeden náš spolubydlící, který měl na starost skenování vstupenek, odešel. Nebavil ho stereotyp práce. Kolegové další spolubydlící odešli kvůli dlouhým směnám na slunci.
Média nicméně hovořila například o nedostatku jídla, celkově špatném zacházení nebo prodlužování směn. Slyšela jste o někom, kdo by si na tohle stěžoval?
S nikým takovým jsem se nesetkala, ani jsem to od nikoho neslyšela.
A jaký byl Váš největší osobní problém, kterému jste během olympiády coby dobrovolnice čelila?
Největší problém na pracovišti jsem měla s vedením komunikace na check-inu, kterým před začátkem směny procházíme. Byly tam informace na nástěnkách a různé vzkazy pouze v portugalštině. Byly to maličkosti, šlo třeba o soutěž o maskota. Ale stejně to byl fakt, který považuji za nefér vůči mezinárodním dobrovolníkům.
Někteří dobrovolníci si stěžovali, že byli odříznuti od sportovních klání a z olympiády prakticky nic neviděli. Vy sama se můžete účastnit sportovních klání? Jaké konkrétní soutěže jste v Riu navštívila?
Několikrát jsem se v rámci práce zúčastnila boxerských klání, dále jsem v našem areálu viděla vzpírání a stolní tenis. Všichni jsme navíc dvakrát obdrželi volný lístek, byla jsem na jezdectví a házené. Skrze výměnu lístků s jinými dobrovolníky jsem se dostala i na basketbal, taekwondo a atletiku. Viděla jsem běžet Usaina Bolta v rozběhu na 200 metrů. Dál jsem vyhrála lístky na golf.
A Váš nejsilnější zážitek?
Asi zkouška zahajovacího ceremoniálu na stadionu Maracaná. Na tu jsem byla před začátkem olympiády vylosována, stejně jako spousta dalších dobrovolníků. To byl zážitek opravdu velkolepý.
Co pro Vás vlastně účast na olympijských hrách znamená?
Je pro mě hlavně skvělým zážitkem a možností nakouknout pod pokličku obrovské akce, poznat mezinárodní dobrovolníky, olympijské tradice. Třeba sbírání a vyměňování odznáčků, které všichni nosí na krku na akreditacích je úplná závislost (smích).
Vaše zkušenosti s olympiádou v Riu vypadají jen a jen pozitivně...
V podstatě ano. Samozřejmě je někdy třeba vypořádat se s jiným kulturním přístupem a na naše poměry chaotičtější organizací, občasným nedostatkem překladu do angličtiny, vysokým tempem města a podobně. Rio de Janeiro je jako několik měst v jednom. Ve výsledku mě však tato zkušenost velmi obohatila a začínám uvažovat o tom, že se přihlásím na další hry v Tokiu.
