Brno - Chtít hovořit s Australanem Troyem Baylissem právě v Brně není ten nejlepší nápad.
Motocyklista ve službách Ducati si s Masarykovým okruhem příliš netyká a také moc dobře ví, jak drsný může být jeho povrch.
Nápad hovořit s jedním z nejlepších jezdců historie MS superbiků se mi v hlavě zrodil před rokem.
Před brněnským podnikem světového šampionátu superbiků jsem si s tiskovým mluvčím Ducati Corse domluvil možnost sledovat po celý víkend podrobně dění v jejich boxech. Tedy počínaje sobotním warm upem až po druhou nedělní jízdu o světové body.
A není pro novináře nic hezčího, než víkendovou story završit rozhovorem s legendou závodění na dvou kolech. Vždyť Bayliss dokázal uspět nejen mezi superbikery, ale zná i chuť vítězství v závodě MotoGP.
První pokus zhatila smůla
Slovo s Thomasem Julianem zastupujícím Ducati Corse vůči médiím dalo slovo a interview bylo domluvené. Termín - sobota po superpole.
Všechno jsme si potvrdili ještě v sobotu v boxech a já se začal těšit. Ale to jsem neměl dělat. Udeřila domluvená osmnáctá hodina a dorazil jsem do zázemí Ducati na okruhu.
Tam mě však čekal jen rozpačitý Thomas. "Je mi líto, ale Troye chytly záda a je u lékaře. Dneska z toho bohužel nebude nic," zchladil mé očekávání. Ale slíbil, že se pro mě pokusí najít čas druhý den.
Neděle měla být dalším velkým představením Ducati. Jenže ouha, naděje Troye Baylisse, a tím zprostředkovaně i moje, vzaly za své hned v první zatáčce úvodní jízdy.
Shodou okolností jsem se šel podívat do první zatáčky, abych zažil start hřmícího stáda motocyklů na vlastní kůži (a hlavně uši), takže jsem tu katastrofu viděl v přímém přenosu.
Regis Laconi nezvládl při nájezdu svoji Kawasaki a poslal nešťastného Troye k zemi. Bayliss se zvedl, otráveně přeběhl vozovku, přelezl plot ohraničující okruh od jeho zázemí a byl ten tam.
O pár minut později jsem ho viděl naštvaného v boxech, jak neustále něco řeší se svými mechaniky a techniky.
V Brně bylo před dvanácti měsíci podobně spalující horko jako letos. A to Ducati moc nesvědčí. Přesvědčil se o tom i Bayliss v druhé jízdě. V úvodu se sice držel na špici, ale pak se postupně propadal jezdeckým polem.
Poprvé v sezoně nedosáhl v závodě ani jednou na stupně vítězů. Byl zklamaný. A potřeboval být sám.
Takže mě nepřekvapilo, že ani v neděli se nedočkám. Inu ani mistr světa nemá každý den svátek.
Tiskový atašé Ducati mi alespoň umožnil poslat Troyovi pár otázek mailem. Ale touha potkat takového "pana jezdce" osobně mi zůstala.
Audience u krále Troye
Před víkendovou českou grand prix superbiků jsem tedy nelenil a opět zkusil štěstí. A to bylo dobře. Julian si na mě moc dobře pamatoval a slíbil, že udělá vše, co bude v jeho silách.
"Doufejme, že letos nebude mít tak špatný den," zakončil email vzpomínkou na mé loňské pokusy.
Raději jsem se moc netěšil a hlavně doufal, že Australana v sobotu nepotká žádná katastrofa. V superpole si vyjel třetí nejlepší čas - dobré znamení!
Bez jediného dne přesně za rok jsem vstoupil do stejné řeky a opět v osmnáct hodin navštívil zázemí stáje Ducati. Tam už na mě čekal Thomas. Ale ouha, Troy nikde!
S tiskovým mluvčím jsem se pozdravil. On hned vytáhl mobil a začal do něj hovořit. "Aha, takže zase nějaký problém!" blesklo mi hlavou.
"Mám tady toho českého chlapíka na rozhovor s Troyem. Můžeme přijít? Dobře, jdeme tam." Uff, ze srdce mi spadl kámen.
Thomas se mě zeptal, kolik jsem toho ten den po Masarykově okruhu nachodil. Proč? Čekala nás totiž další pěkná procházka.
Rozhovor byl domluvený přímo v Baylissově karavanu na druhé straně pedoku. Po cestě jsme stihli probrat loňský nepovedený závod, proč Ducati nesedí brněnská trať i spanilou jízdu Casey Stonera v MotoGP.
Ani jsem nepostřehl, že jsme na místě. Thomas vešel první. "Pozor, zujte si boty," varoval mě předtím, než jsem i já směl vstoupit do Australanova království.
Vybavení odpovídalo pětihvězdičkovému hotelu: kožené sedačky, pračka, malá kuchyňská linka, uprostřed stál masérský stůl a vzadu za stěnou vykukovala pohodlná postel.
Ale co bylo hlavní: na jednom gauči uvolněně relaxoval Troy Bayliss! Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy na britském Eurosportu opakovali superpole z Brna.
Požádal mě o chvíli strpení, zeptal se, co chci k pití, a pak bedlivě sledoval jednu jízdu po druhé.
Předposlední jel on, pak už zbýval jen Norijuki Haga. "Ten byl moc rychlý, toho vidět nemusím," vypnul s úsměvem televizi a mohli jsme začít. Roční úsilí přineslo svoje ovoce.
Letos mi v Brně "nevyšel" Max Biaggi. Už vím, o co se pokusím za rok...
