Na okruzích závodíte s novým autem, na Rallye Dakar pojedete příští rok jen s jedním autem, zároveň se rodí akademie. Znamená to, že Buggyra prochází zásadní transformací?
(Zamyslí se) Je čas pro poněkud razantnější posun. Dostali jsme se do polohy, kdy sice všechno víceméně funguje, ale hrozí zpomalení, ztráta dynamiky. Je to logické, z týmu jsem odešel v roce 2004, během patnácti let jsme dosáhli na čtyři individuální tituly v Evropě, slavili stejný počet triumfů v Číně, vyhráli v Indii, k tomu tuším pět vítězství v Poháru konstruktérů. Management tahá na špici strašně dlouho, a kdybych měl použít příklad z Tour de France, potřebuje někoho, kdo je vystřídá, okysličí. Jsem připraven se toho ujmout.
Slyšel jsem vás hovořit o špatných manýrech v týmu…
Týkalo se to Martina Kolomého, který si našel svůj manévrovací prostor a vůči týmu se nechoval dobře. To je jedna z věcí, které se musí opravit. Chtěl bych, aby tým zpátky táhl za jeden provaz. Nedávno jsme byli na testech v Tunisku a tam byla cítit energie jako před 25 lety. Nebyly tam žádné skupinky, které by se navzájem pomlouvaly.
Podle médií se ale zdálo, že je v jeho případě všechno v nejlepším pořádku…
Protože vedení dělá v tomto směru skvěle svoji práci. Bohužel ji dělá tak dobře, až Martin Kolomý uvěřil tomu, že je opravdu tak skvělým jezdcem, bez kterého to nepůjde. Přestal akceptovat, že sebelepší jedinec, a platí to i pro superhvězdy jako Michael Schumacher nebo Lewis Hamilton, není více než tým.
Tým potřebuje silného vůdce
Jak došlo k oné popisované ztrátě "tahu na branku"?
Hovořil bych spíše o hrozbě ztráty tahu na branku, které je nutno předejít. Existuje jeden tým, žádné skupinky, aby okruhová bojovala proti dakarské. Na druhou stranu chápu, že Dakar tradicí, velikostí, mediálním zájmem a velmi vhodným termínem konání může někomu, pro koho se jedná o jediný střet s velkým světem, poskytovat zdání vlastní jedinečnosti. Proto je potřeba se i za cenu částečných ztrát vrátit, řekněme, dva roky zpátky a vycházet ze zdravého základu, který se podařilo vybudovat.
Takže hlavní tváří Buggyry bude zase Martin Koloc? A co to vůbec mentor týmu znamená?
Není to o hlavní tváři. Martin Koloc taky ví, že není více než tým, který fungoval, ale nekomunikoval dle mých představ svoji vizi a dlouhodobou strategii. Nikdy jsem neměl problém jít s kůží na trh. Spolu s vedením máme jasnou vizi, kudy chceme jít, a postavíme se všem výzvám čelem. Takže mentor je poradce s právem veta, kterého ovšem zatím nevyužívá.
Jak chcete tým vést?
Závodní tým není žádné demokratické sdružení nebo parlament složený z volených funkcionářů. Ale vrátili jsme se zpátky k tomu, že máme uvnitř týmu diskusní fóra. K tomu je ale přidělený patřičný čas. V momentě, kdy se závodí, už nemá nikdo o čem diskutovat. To je jediný způsob, jak může závodní tým fungovat.
Na Dakaru nejde jen přežívat
Už tu padlo jméno Martina Kolomého. U fanoušků měla z dění v Buggyře asi největší odezvu informace, že jeho fungování v týmu je pozastavené. Jedná se o definitivní rozchod?
To je jeden z bodů, které jsou aktuálně na programu co dál. Do Martina Kolomého jsme pět let investovali strašně moc práce, ohromné finanční prostředky, ale projekt nedosáhl očekávaných výsledků. Musíme se od základu podívat na to, co chceme od jezdce a co musí splňovat. Omyl spousty fanoušků je, že pilot rallye musí být jednoduchý a vymetat zatáčky bokem. Tak to prostě není. Jezdec v každém fungujícím týmu má zvláštní magickou moc a prominentní pozici. A to v tom směru, že tým může buďto srážet, nebo motivovat. To je role, kterou nikdo nenahradí. Když jezdec ve správnou chvíli pochválí své mechaniky, ve správnou chvíli jim něco vytkne, najde rovnováhu mezi kritikou a motivací, je to v pořádku. Ale pokud je to typ jezdce, který všechny jen kritizuje, sám neví nic moc o technologii a jen kolem ukazuje prstem na ostatní, tak je to hodně špatně pro mikroklima v týmu.
To se týká Martina Kolomého?
Martin dosáhl toho, že s ním už nikdo nechtěl dělat. Mechanici začali mít čím dál větší obavu, že ať udělají, co udělají, stejně dostanou vynadáno. Navíc i výsledky měly sestupnou tendenci. To byl úplný propad do žumpy. Jeden dva roky se dají pochopit. Ale pět let sestupné tendence, to je zásadní problém. Není to o tom, že se někomu rozbil kardan. Musíme se totiž zároveň zeptat: Proč se rozbije tomu jednomu, když víme, že má životnost 12 tisíc kilometrů? Budeme ho měnit po třech tisících, ale on se rozpadne za 560 kilometrů? To nemůže být blbá náhoda.
A co to tedy je?
Auto na Dakar nejde postavit nerozbitně a posádka s ním musí zacházet obezřetně. A hlavně, Dakar je dálková soutěž. Slyším hlasy fanoušků, že nejlepším jezdcem je Kolomajz. Vidím jeho pozitiva, ale troufl bych si tvrdit, že Kolomajz bude dobrý jezdec na rallyekros. Dovede být extrémně rychlý. Má nějaké procento havárií, ale v rallyekrosu vám auto na druhý den opraví. Ale na Dakaru musíte hospodařit se všemi zdroji od prvního dne. To jsou lidské zdroje, náhradní díly i spánek. Když ale začnete Dakar tak, že od prvního dne se vám auto vrací do bivaku rozbité do morku kosti, tak opravujete první noc, opravujete druhou noc, ale jen tak, abyste ráno zase odjeli. Pak už není čas na servis, který jsme měli původně naplánovaný, jen přežíváte. To nejde vydržet. Kamaz má destrukční periody svého kamionu dimenzované na počet lidí a počet zdrojů. Jenže tam je 150 lidí. Ale s našimi zdroji musí hospodařit od prvních stovek metrů.
Profesionálů je jako šafránu
Byla ta "rána" ve Zlíně jen tou příslovečnou poslední kapkou a kdo je ve hře o post ve vašem týmu?
Zda se jedná o definitivní konec Martina Kolomého, nebo najdeme společné řešení, se teprve ukáže. Podle mě jsou u nás v dálkových soutěžích pouze dva profesionálové, kterých si nesmírně vážím: Martin Prokop a Martin Macík mladší. A mám radost z toho, že se do této kategorie pomalu posouvá Martin Šoltys. V tomto případě mi slovo pomalu nevadí, protože ve vývoji pilota není radno nic uspěchat.
Kde tedy brát dobré jezdce a nekrást?
To je zásadní problém, nemáme mladé jezdce. V prvé řadě je však potřeba si definovat, co od jezdce chceme. Když se podíváme obecně na sportovce, musí být schopný prezentovat brand. Je to ambasador značky. Měl by být schopný mluvit anglicky, hovořit o tématech, která jsou důležitá pro tým, dodržovat životosprávu. Měl by se stát ikonou pro další jezdce. A to nám chybí.
Proto vznikl projekt Buggyra Academy?
Ano. Ale to je dlouhá cesta vychovat si vlastní piloty. Nechceme jen dobré jezdce, musí mít i technické znalosti. Důležitá je i loajalita k týmu a schopnost prezentovat filozofii brandu. A samozřejmostí je disciplína.
Dcera je dcera, ale může ji nahradit lepší
Proč jste jako první ambasadorku zvolil svoji dceru Aliyyah? Není to trochu proti duchu projektu, podle něhož chcete hledat talenty bez ohledu na jejich finanční zázemí?
Hlasům fanoušků, kteří to kritizují, rozumím. Na druhou stranu je třeba říct, že akademie není žádné charitativní sdružení. Pro mě to je čistě byznysový zájem. Je to zájem našeho týmu vychovat si jezdce k obrazu svému. To, že věřím tomu, že je možné najít spoustu dobrých jezdců mimo sektor bohatých lidí, to je věc jiná. Připadá mně hloupé omezit prioritně výběr na finanční zázemí rodiny. Komplexní talenty, skutečné osobnosti, mohou být úplně někde jinde. Ty bych pak chtěl vychovat a využít pro náš tým. To ovšem s charitou opravdu nemá nic společného. Když budu chtít někomu pomoci z charitativních pohnutek, tak si zvolím někoho v bezvýchodné životní situaci.
To, že je v akademii moje dcera a mladý Lacko (syn pilota Buggyry Adama Lacka Nikolas, pozn. aut.), je v pořádku. Ale já opravdu věřím tomu, že ne každý má to štěstí, jako měl David Vršecký. Je to výborný pilot, ale měl štěstí, že jsem ho objevil. Moje dcera je moje dcera a já pro ni udělám první poslední. Zvlášť když cítím, že má talent a je to pro ni dobré. Ale v momentě, kdy najdu někoho, kdo ji bude ve všech požadovaných aspektech převyšovat, tak se nedá nic dělat. Tady se bavíme o profesionalitě.
Jak bude probíhat výběr adeptů do Buggyra Academy?
První síto bude takové, že po zájemcích chceme poslat 45vteřinovou videoprezentaci, proč bychom si měli vybrat právě je. A samozřejmě to má být v angličtině, protože komunikačním jazykem akademie bude angličtina. Je to přece dneska oficiální jazyk motorsportu. To je základní parametr. V akademii ale nejde jen o jezdce. Jde také o navigátory, o jejichž semináře by se měl starat Pepa Kalina. Máme zájem i o mechaniky, inženýry a designéry. Jejich semináře povede Jarda Větvička, což byl jeden z nejlepších žáků Václava Krále. A právě Král - ještě pod názvem Baghira - založil značku, jejíž padesáté výročí si Buggyra letos připomíná.
Jaké naplnění vize Buggyry byste považoval za svůj úspěch?
Chtěl bych, abychom se etablovali v Dakaru v kategorii SxS (malé buginy s dvoučlennou posádkou, pozn. aut.). To je první bod, který poměrně intenzivně rozvíjíme. Tam se dá začít závodit za reálné peníze s mladými lidmi. Na podzim připravujeme Buggyra AcademyRace. To bude amatérský závod v Milovicích, na který přijedou čtyřkolkáři a bugináři. Udělali bychom měřený trénink a jezdce rozdělili do tříd podle časů, nikoliv podle kategorie stroje. To by měla být platforma pro ježdění a vzdělávání.
V neposlední řadě chceme lidi, kteří mají zájem, s pomocí akademie přitáhnout od počítačů zpátky do reálného života. A jestli se nám to povede u deseti, tak zaplať bůh. To je deset zachráněných (smích).
