Blog Josefa Kaliny: Ztracené naděje na beduína a hledání tajemného bodu

Josef Kalina
1. 1. 2019 15:29
Start 41. pokračování Rallye Dakar se blíží. Ale než se závodníci vydají na trať, připomeňme si nyní díky dalšímu blogu legendárního navigátora Josefa Kaliny ročník 2018.
Čtvrtá etapa Dakaru 2018 byla plná nástrah.
Čtvrtá etapa Dakaru 2018 byla plná nástrah. | Foto: Buggyra

Naše večerní spokojenost u kempinkového stolku měla jednu menší černou skvrnu. Nám u Buggyry chyběli Adriáci a Martinu Prokopovi z našeho přidruženého týmu MPR chyběl rychlý doprovod s náklaďákem MAN. Vzhledem k tomu, že jsme měli za sebou teprve dvě etapy, bylo to mrzuté.

Jejich story byla taky velmi dobrodružná, ale v podstatě se vyplnila moje teorie, že hoši smrdí v tom kráteru. Naši tam byli a já ani dost dobře nevím, jak se odtud vyhrabali. MAN pilotovaný Robertem Randýskem to nějak zázračně objel, ale zanedlouho se složil na bok. Adriáci je našli, postavili na kola, ale protože už padla tma, rozhodli se docela rozumně, že přenocují v dunách.

Po několika pokusech si museli přiznat, že to nejde. Každý, kdo zkusil noční dunovou jízdu musí potvrdit, že je to superadrenalin. Do strany není vidět nic, při stoupání svítí světla do černého nebe a při sjezdu z duny do souvislé žluté plochy. Orientace nula.

Když tahle dvojka ráno dorazila, trápili jsme se my už v další šílené dunovce. Tři sta kilometrů nepřetržitého boje se začalo projevovat i na favoritech. Tu se válel roztřískaný Peugeot v jámě, onde marně vykopávali Miníka. Samé známé tváře v potu tváře. (To je dobrý, co?)

My jsme si jeli svou a bylo to tak dobře. Martin Šoltys získával jistotu a jízdu v dunách si užíval. Motor Gyrtech nás vytáhl i z těch nejhorších situací a když ne, tak jsme couvli a zkusili to jinak. Pohoda se nás držela až do dvě stě padesátého kilometru, do nenápadného údolí, kde uprostřed stála Tatra Phoenix se sklopenou kabinou. Informace od posádky byla stručná.

Elektronika vypověděla službu a provizorně, natvrdo zapojený pedál plynu fungoval v systému vše, nebo nic. S tím dokázal Kolomajz projíždět duny padesát kilometrů, než se mu - celkem logicky - odporoučela spojka. Až do poruchy to z mezičasů vypadalo na první flek, a i když se naší jedničce podařilo uprostřed noci dorazit do cíle v Marconě, naděje na Tuarega (cena za první tři místa) se rozplynula.

Alespoň trochu optimismu nám přidalo naše osmé místo v etapě a celkový posun do první desítky. Se dvěma nováčky v kabině to byl vývoj dost zázračný. Jenže pořád jsme byli v podstatě na začátku závodu.

Zázrak svatého Jana z Marcony 

Svatý Jan z Marcony způsobil nějaký zázrak, ale rozhodně se to netýkalo krajiny kolem města, ve kterém jsme se měli motat další dva dny. Ta byla naprostým protikladem zázraku.

Začátek čtvrté etapy mohl být možná zázračně idylický alespoň pro někoho, protože se odehrával na krásné pláži, ale ne pro mě. Mám s plážemi mnoho špatných zkušeností a tady mě padesát kilometrů na hranici šplouchajících vln přímo děsilo. Bortící se písek, zasolený podvozek a rychlost. Hodně velká rychlost.

Největší radost z toho měla bruntálská zubatá žába. Odpíchnutý hromadný start a potom "plný knedlík", až Pacifik kolem stříkal. My jsme jeli opatrněji, ale stejně to byly nervy.

Potom se zatočilo z pobřeží do hor. Po třech dnech v měkoučkém zlatém písku jsme si začali užívat hlíny, prachu a kamení. Bagger Šoltys byl otrávený. Zamiloval si ty zákeřně dobrodružné duny a teď se musel potýkat s kamenitými řečišti a s kaňony, kde jsme škrábali kabinou o skály.

"Hoši, teď nám začal opravdickej Dakar," informoval jsem posádku současně s varováním, že tady rychlost zase tak moc nerozhoduje. Důležitější je nepíchnout, neutrhnout nějakou hadici a neuprat to v prachu do skály. To se povedlo.

Posledních sto kilometrů jsme byli zase v písku a Martin Šoltys pookřál, i když to probíhalo hodně dramaticky. Naše závodnická hrdost ovšem narůstala. Už jsme se honili s elitou. Dva Kamazy dvě Iveca, mladý Loprais i mladý Macík a Mazáci (Bělorusové ve voze MAZ) s našimi motory, všichni vedle nás. Mezi námi zamotané osobáky a sem tam i nějaké motorky a čtyřkolky.

Všichni zapadali, prášili, ale hlavně hledali ty zatracené body. Jenom ty tři vepředu jsme neviděli, ale to nevadilo. Jedním z nich byl totiž Kolomajz, který se nenechal deprimovat včerejším malérem a neprospanou nocí a srdnatě doháněl Nikolajeva a Villagru, dva aspiranty na vítězství.

Pro všechny se nezapomenutelným místem stala dlouhá dunová stráň, na které byl, jako obvykle nesmyslně, umístěn průjezdový bod. Jeden Kamaz ležel na boku, druhý stál opodál a Rusové s odmontovaným GPS v rukou běhali kolem po dunách, aby ten bod zaznamenali. Kolem popojížděli naši krajané Loprais a Macík, evidentně taky v navigačních rozpacích, ostatně stejně jako my. Nějak se dodrápali k tomu ležícímu Rusovi a najednou začali ujíždět dolů do údolí.

"Buď ten bod vzdali, nebo je to tam," uvažoval jsem a zkusili jsme to taky. Asi deset metrů od ležícího Kamazu nám GPeska pípla a mně spadl kámen ze srdce. Dvěma hodinami penalizovaný bod jsme měli. Večer se blížil, a tak jsem pobízel ke spěchu. Posledních padesát kilometrů by bylo na román, tak snad jindy.

V cíli Kolomajz třetí a my už pevně v první desítce. Super!

 

Právě se děje

před 14 minutami

Lesy ČR smějí kvůli kůrovci kácet v Boubínském pralese

Státní podnik Lesy České republiky dostal podle ekologického Hnutí Duha od CHKO Šumava výjimku pro kácení na většině území v jihočeské národní přírodní rezervaci Boubínský prales. Lesy ČR žádaly o výjimku kvůli kácení dřeva napadeného kůrovcem. Hnutí Duha s udělením výjimky nesouhlasí a jako účastník řízení se proti němu hodlá odvolat.

Zdroj: ČTK
Další zprávy