Praha – Naznačil střelu, ale pak kličkou poslal brankáře "na párek" a zasunul puk ještě k bližší tyči. Prý to je nejjednodušší způsob, jak dát gól. V rozhovoru pro Aktuálně.cz to říká Radim Vrbata, který skvělým způsobem bavil NHL o víkendu.
Vrbata se letos trefil už dvanáctkrát, ze všech Čechů dal nejvíce gólů a v elitní trojici se švédskými dvojčaty Sedinovými po přestupu vyniká přesně tak, jak si to Canucks plánovali.
"Nemůže s nimi hrát každý. Musím být sobec, oni rádi přihrávají, takže moje úloha je střílet, střílet a střílet. To samozřejmě beru," říká Vrbata v exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz. Ve Vancouveru je nejlepším střelcem týmu a za švédskými dvojčaty třetí v klubové produktivitě (12+11).
Váš parádní gól proti Ottawě bavil diváky NHL o víkendu. To je vizitka toho, v jaké pohodě letos hrajete?
(Usmívá se) Už jsem takhle pár gólů dal v Čechách, v reprezentaci i tady v NHL. Když se taková situace naskytne, je tohle nejlepší řešení. Kdybych střílel, nemám moc kam. Takové zakončení se prostě hodí, je to nejjednodušší způsob, jak gól dát.
Jaké to je, hrát se Sediny?
Když jsem přemýšlel v létě, kde budu hrát, tak jsem si vybíral Vancouver hlavně kvůli nim. Doufal jsem, že by to mohlo fungovat, protože hrají stejným způsobem, jako hraju já. Nesnaží se nikoho překonávat jeden na jednoho nebo silově porážet. Hrají spíš tak, že využívají spolupráce v lajně, pomáhají si přihrávkami, uvolňují navzájem jeden druhého. Věřil jsem, že by tohle mělo fungovat.
On s nimi asi nemůže hrát každý, že?
Taky se jim tady v minulosti kolem nich ve formaci točilo hodně hráčů a nemohli najít nikoho, kdo by k nim seděl. Já tohle znám. Ve Phoenixu jsme hráli s Martinem Hanzalem spolu asi pět let. Pak k nám přišel Ray Whitney a celá lajna se posunula na úplně jinou úroveň. Pak odešel do Dallasu a nikdo s námi nebyl schopný hrát levé křídlo. To je stejné jako u Sedinů.
Statistici vám napočítali letos už přes sto střel. Musíte být sobec, abyste u Sedinů mohl hrát?
Určitě. Oni rádi přihrávají, takový Henrik nevystřelí skoro nikdy. Takže moje role v lajně je střílet, střílet a střílet, protože to někdo dělat musí. Jsem ten, kdo má dávat góly, a samozřejmě proti tomu nic nemám. Střílet a hledat si prostor, to byla vždycky moje parketa.
Když jste do Vancouveru přišel, měl jste problém dvojčata od sebe rozeznat. Už to umíte?
Ne. Lepší se to, ale pořád si nejsem stoprocentně jistý. Na ledě má každý naštěstí jiné číslo a jinak obalenou hokejku, ale když je potkáte ráno na snídani, máte problém je od sebe rozeznat.
Cítíte, že jedete po jejich boku na nejlepší sezonu v kariéře?
To já nevím, na tohle nekoukám. Snažím se hrát co nejlépe a pomáhat týmu vyhrávat. V mém případě to znamená dávat góly a připravovat šance. O to se snažím.
A jaký z toho máte pocit?
Uvědomuju si, v jaké jsem pozici. Hraju v lajně, která má rozhodovat zápasy. Ale o tom, jak má čísla teď vypadají a jak by vypadat měla, vůbec nepřemýšlím.
Nedávno jste prohlásil, že moc nemáte rád, když jste středem pozornosti. Jde tohle u hvězdy týmu v Kanadě vůbec?
Moc ne, to je pravda. Oproti Phoenixu je to tady obrovský rozdíl. V Arizoně byl člověk anonymní, pozornosti tam nebylo moc. Tady ve Vancouveru je to úplně o něčem jiném. Ať člověk přijde kamkoliv, lidé vás poznávají. A je jedno, jestli je to na letišti, v restauraci, nebo když si třeba jdete na úřad vyřídit řidičák. V tomhle to je jiné a já přitom nejsem typ, který by po tomhle toužil.
Je teda velký rozdíl hrát ve Phoenixu a ve Vancouveru?
Je a já jsem to věděl. Pozornost lidí, fanoušků i médií je tady úplně jiná, tak jsem rád, že se nám povedl vstup do sezony. Život ve Phoenixu se nám celé rodině strašně líbil, taky jsme tam byli šest let. Ale Vancouver je také nádherné město, i když počasí tady není tak dobré (usmívá se).
