Minsk (od našeho zpravodaje) – Čeští hokejisté se z mistrovství světa v Minsku vracejí bez medaile, takže nesplnili prvořadý cíl, který si dali. Bezprostředně po porážce se Švédskem v boji o bronz to přiznal i jejich trenér Vladimír Růžička.
„Hráče jsem vybral já a nepodařilo se mi je sladit. Jsem trenér a beru zodpovědnost na sebe,“ prohlásil Růžička ještě v Minsku.
Mrzí ho, že čtvrtým místem nenaplnil očekávání veřejnosti, a turnaj považuje za velké ponaučení směrem k ostře sledovanému šampionátu v Praze.
Když se teď na turnaj podíváte zpětně a zkusíte to s nadhledem, co se vám vybaví?
Že jsme jeli pro medaili a nevezeme ji. Co k tomu víc říct?
Jaké z toho teda máte pocity?
Pocity jsou různé. Postoupili jsme do semifinále, ale skončili jsme čtvrtí. Není medaile, kterou jsme si přáli. Jsme všichni zklamaní.
Ještě ve čtvrtek, když tým přehrál Ameriku, to přitom s medailovými vyhlídkami vypadalo dobře. Co se najednou s týmem stalo, že v semifinále s Finskem ani pak proti Švédsku nedokázal vstřelit gól?
My jsme ten turnaj celkově začali dobře, i když jsme druhý a třetí zápas prohráli. Se Švédskem a Kanadou jsme hráli dobře dopředu, ale zase se budu opakovat: V dalších zápasech jsme měli poměrně hodně šancí a góly jsme nedávali. A pak si vezměte, že vyjma zápasu s Norskem a Itálií jsme hodně gólů i dostávali. Musíme prostě vylepšit obrannou hru. Vždycky jsme udělali chybu, která nás dostala dolů. Navíc se mi zdálo, že nám ubývaly síly.
Proč jste tedy nebyli schopní dát gól?
I když jsme prohrávali, tak hráči dřeli a šance jsme si vytvořili. Bohužel jsme góly nedali a bylo vidět, že u inkasovaných branek se projevila zase nezkušenost kluků, kterou soupeř potrestal.
Myslíte, že se tedy na turnaji projevila nezkušenost, o které jste celý turnaj mluvil?
Je to možné, ale já se na to nechci vymlouvat. Tyhle hráče jsem totiž vybral a těmhle hráčům jsem věřil. To, že nemáme medaili a že jsme skončili čtvrtí, je na všech – na hráčích i na trenérech. Všichni jsme ale dělali všechno pro to, abychom medaili měli. Ale bohužel…
Útok na medaili jste vyhlásili už před odletem do Minsku. Neukázaly ale poslední zápasy se Švédskem a Finskem spíše to, že k ní bylo hodně daleko?
Z papírově silných mužstev, a to si řekněme na rovinu, jsme porazili jen Ameriku. Tohle je zkrátka realita. Neporazili jsme Kanadu, dvakrát jsme prohráli se Švédskem, prohráli jsme s Finskem. Odhodlání jsem cítil, ale čím byl turnaj delší a nám se nepodařilo dát gól, bylo to víc deprimující. Hráči nedávali góly, nemělo je co nastartovat a neuměli se od něčeho odrazit. Sedm posledních třetin jsme nedali gól a to je pro nás poučení. Prostě hrajeme složitě, vůbec ne přímočaře. Je to komplikované, pořád to někde prohazujeme a špekulujeme. To prostě musíme změnit.
O tom jste mluvil celý turnaj a teď se zase opakujete, proč?
Pět týdnů jsme trénovali s mužstvem, které se trénovat dalo, protože na to byl čas, byly na to přípravné zápasy v Norsku, ve Švýcarsku. Pak se to z půlky obměnilo a měli jsme tady málo tréninků na to, abychom to do nich dostali. My jim to ukazujeme dennodenně, oni to chápou. Když to ale hráč nemá zažité… Ono je něco jiného hrát to v zápase a něco jiného během turnaje na trénincích, které trvají třicet minut. Musíme to prostě do týmu ještě dostat, před Prahou je to velké ponaučení.
Dá se vůbec takové návyky odnaučit?
Ano. Ale je to i o výběru hráčů. Já se nechci vymlouvat, ale bylo to narychlo. Skočil jsem do toho pár týdnů předem a musel jsem dát na něco, čemu jsem věřil. Hráče jsem znal, ale v té době, kdy jsem byl u reprezentace naposledy, jim bylo šestadvacet. Teď jim je třicet. A těm, co bylo třicet, je teď pětatřicet.
Berete tedy tenhle neúspěch na sebe?
Jsem trenér, takže to beru na sebe. Nedokázal jsem to prostě sladit. Snažil jsem se to pak i během zápasů obměnit, proházet, ale nebylo to ono… Na hráče nemám nic. Hrozně chtěli, cítil jsem v nich ducha, ale na ledě to nebylo ono. Třeba dneska přesilovka, máme puk a zničehonic to zazdíme. Chtěli to udělat co nejlépe, samozřejmě, ale chyběly nám zkušenosti. Mistrovství světa je něco jiného než přátelák.
Nezklamaly vás tady osobnosti, od kterých se očekávalo, že budou tým táhnout? Když budeme jmenovat, tak třeba útočník Jiří Hudler…
Hráče jsem vybral já a beru to jako kolektiv. Asi se mi nepovedlo to sladit tak, jak bych si představoval.
Co konkrétně vám chybělo?
Hodně mě mrzí, že se hned na začátku zranil Roman Polák. Ten nám chyběl hodně a pak byla škoda, že nepřijel Marek Židlický. Židla by nám hodně pomohl. Třeba v přesilovkách, protože my jsme tam ten klid neměli. Ti kluci se to teprve musí učit – třeba Zámorský může být super bek. Já vím, že nemáme čas čekat, ale asi ta doba přišla. Zámorský teď bude hrát ve Finsku, pak tu máme Vitáska a další obránce. Musíme to hrát tak jako Švédi a Fini, ne tam pořád rvát ty zkušené hráče. Zaprvé jsou staří, zadruhé obouchaní. Já jsem tu šel s tím, že hrát budou ti, kteří chtějí reprezentovat a chtějí sem jet. Pak ale někdy to umění chybí.
Mluvilo se hlavně o obraně. Vitásek a Zámorský mají za sebou první turnaj. Jsou to hráči, na kterých byste v budoucnu mohli stavět?
Určitě. Teď budeme mít celou sezonu na to, abychom se podívali i na další hráče a dali jim šance i v Euro Hockey Tour. Tam je potřeba s těmi mladými hráči hodně dělat, se staršími už můžeme počítat akorát na mistrovství světa. Nastala doba si nový tým vytvořit.
Jaromír Jágr prohlásil bezprostředně po posledním utkání, že ukončil reprezentační kariéru, přitom byl asi pořád nejlepší. Nepřijde vám to smutné?
Jarda je výjimečný, o tom se nemá cenu bavit. Mně se líbilo, jak dřel. Neskutečně dřel, klobouk dolů.
Budete ho pro Prahu ještě přemlouvat, aby se vrátil?
Nevím, sezona je dlouhá. Ale je to o tom, co říká: To evropské hřiště je veliké a on letos dlouho čekal, protože měl mezi NHL a šampionátem dlouho přestávku. Tohle je jeho rozhodnutí, on to musí vědět. Je to neskutečný hráč a znovu to tady ukázal. Samozřejmě už ale jsou znát i jeho roky. Člověk by ho chtěl dávat pořád na led, ale už musí hledět na to, aby to vydržel.
