Praha - Velmi rozladěn přijel na sraz české hokejové reprezentace její kapitán - Tomáš Rolinek. Jednatřicetiletý útočník Magnitogorsku se totiž v Kontinentální hokejové lize stejně jako celý tým trápí.
Magnitogorsk je ve Východní konferenci "až" šestý, přitom v minulé sezoně se probojoval do semifinále. Rolinek pak ve 30 zápasech zaznamenal jen 13 bodů za pět gólů a osm asistencí.
Nelibě nesou kolísavé výsledky Metallurgu i jeho fanoušci.
Čtěte také:
Hubáček: Ve Finsku na mě nebude takový tlak jako v Brně
Červenka: Příští rok chci do NHL. Na smlouvě nezáleží
"Za těch deset let, co až na dva případy došel tým minimálně do semifinále, jsou hodně namlsaný. Řeknu to jednoduše. Od čtvrtý do poslední minuty na nás každej zápas pískají," řekl Rolinek novinářům na úterním srazu reprezentace před Channel One Cupem.
Tomáši, čím si vysvětlujete herní nepohodu vašeho týmu?
Ten tým se strašně moc změnil a chybí tomu pohoda. Nevyšel nám začátek, od toho se všechno odvíjí. Nedaří se ani mně.
Děly se kvůli tomu v týmu nějaké změny?
Dělá se pořád něco. Trenér to zkouší po dobrým i po zlým, střídá se varianta cukru i biče. Chvíli to vychází, jenže pak to zase nejde a spadneme zpátky do tý letargie. Co jsem slyšel, už by zase měli měnit trenéra, ale poslední čtyři zápasy jsme naštěstí vyhráli, tak snad to už bude lepší. Ale to jsem si říkal už několikrát a zatím to tak není.
Je to tedy nejhorší doba, kterou jsi v Rusku dosud zažil?
Po hokejový stránce určitě. Jsem tam čtvrtej rok a pořád cítím důvěru trenéra, chodím na oslabení i přesilovky, takže asi ví, proč mě tam dává. Jenže nesbírám body ani góly. Z tohoto pohledu je to pro mě špatný.
Snažíte se Vy jako asistent kapitána a další zkušení hráči mužstvo nějak povzbudit?
Jsou tam lídři týmu a ti se snaží něco změnit. Kdo ale hokej hrál, dobře ví, že takovýhle období prostě jednou přijde. U nás to však trvá příliš dlouho. V Rusku jsme špičkovej tým a pořád to nejde zlomit. Zkrátka nejsme schopný držet systém hry.
Reagujete nějak na velkou kritiku fanoušků?
V Rusku to nechodí jako v Česku, že by fanoušci chtěli s týmem něco řešit. Tady mají fankluby spoustu členů, ale v Magnitogorsku fandí hlavně patnáctiletý děti, kteří vřískají pár minut, jenže pak je to přestane bavit a celá hala začne pískat.
Nepřemýšlel jste proto, že byste nepřijal pozvánku do reprezentace?
K nároďáku se připojím vždy, když dostanu pozvánku. Na poslední akci (Karjala Cup) jsem nebyl, protože jsem se tak dohodl s trenérem, to ale na celé věci nic nemění. Reprezentační pozvánku bych nikdy neodmítl.
Takže jste přijel do národního týmu nasát pozitivní atmosféru?
Vždycky se říká, že když změníte prostředí, změní se to k lepšímu. Já budu hrát svou hru a doufám, že to tak skutečně bude. Hlavní je, že tady vládne pozitivní nálada. V klubu to tak není.
Daří se Vám alespoň z osobního hlediska?
Proti hokeji je to jako nebe a dudy. Člověk pořád řeší hokej, ale když přijde domů a vidí tam děti, to je prostě nepopsatelný.
Před sezonou jste naznačoval, že je to pro vás poslední sezona v KHL. Prozradíte nyní víc?
Už jsem stoprocentně rozhodnutej, ale ještě jsem to nikde neřekl a rád bych to tak nechal.
Před čtvrtečním zápasem se Švédskem bude uctěna památka Karla Rachůnka, Jana Marka a Josefa Vašíčka. Je lepší, že u ní nebudete přítomni?
Budu mluvit za sebe a řeknu, že je to tak lepší. Stát na modrý a znovu si to připomínat, to asi není před utkáním to pravý. Slzy vám potečou po tváři. Každej si tím už prošel a prostě bude vhodnější, když budeme sedět v kabině a soustředit se na Švédy. Neříkám, že to v hlavách mít nebudeme, ale takhle je to asi rozumnější.
