Jak budete v době pandemie slavit?
Musím říct, že nejsem velký slavitel, ale padesátka je takový životní milník, který by se slavit měl. Jenže v téhle době je to složité. Všechno zavřené, všechno zakázané… Žádná oslava asi nebude. Možná později. Teď je všechno šedivé. Už je to frustrující pro všechny, hlavně zdravotníky.
Jak vypadal váš běžný den, než přišla pandemie?
S profesionálním hokejem jsem skončil šest let zpátky, ale pořád se snažím hýbat, něco dělat. Hodně chodím hrát tenis, na který jsem dřív neměl tolik času, jdu do posilovny… Dělám kardio, abych se nerozpadl. V létě chodím na ryby s kamarády, trávím čas na chatě. Prostě si užívám hokejový důchod.
Už jste si po těch šesti letech zvykl, že nejste hokejista?
Zvykl. Srovnal jsem se s tím. Z mého pohledu bylo důležité si říct, že je konec a začíná jiný život. Jinak bych se s tím pral. Mám klid na duši. Vím, že jsem hokeji dal maximum a že hokej mi to vrátil. Ale nejde hrát donekonečna. Myslím, že jsem i tak přesluhoval.
Hrál jste do 44 let, což je mezi hokejisty vcelku rarita. Přitom v kariéře vás trápilo dost zdravotních problémů. Čím to, že jste nakonec vydržel tak dlouho?
Těžko říct. V posledních pěti letech v Litvínově jsme se vždycky řídil takovými třemi hledisky. Musel jsem mít odpovídající výkonnost, motivaci a k tomu být zdravý. Pokud bych jednu z těchhle věcí nenalezl, nemělo cenu dál pokračovat. Nakonec jsem dostal šanci udělat zlatou tečku v podobě poháru, který jsme v Litvínově vyhráli. Pak už to bylo dané. S hokejem jsem se nemohl rozloučit lépe.
Možná ještě sladší tečkou by byla účast na domácím mistrovství světa.
Jasně. Byli jsme s Láďou Růžičkou domluvení, ale bohužel jsem se v poslední sérii play off s Třincem zranil. Už dlouhodobě mám vyhřezlou krční plotýnku, která mi tehdy otekla a tlačila na nerv. Ani jsem necítil ruku. Ve zbytku série už jsem nebyl stoprocentní. Na mistrovství světa jsem sice hrát chtěl, ale byl jsem k sobě upřímný. Akorát bych někomu zabíral místo.
Co vás po konci kariéry zatím nejvíc bavilo, naplňovalo?
Jak jsem říkal, trávím hodně času na chatě, což mě baví. Chodím na ryby s kamarády, třeba i s Jardou Bednářem. To je takový relax, vyčištění hlavy. Hrozně mě to baví.
Nedlouho po konci hráčské kariéry jste ještě rok dělal generálního manažera reprezentace. Nabídka na další hokejovou práci už nepřišla?
Už ne.
Sledujete ještě hokej?
Moc ne. Celá sezona je taková divná. Občas se na něco podívám, ale opravdu málokdy. Hokej je bez diváků poloviční, ne-li čtvrteční. Nemá to šťávu. Ale jak teď přijde play off, určitě se na něco podívám.
A jinak vás současný hokej baví? Někteří tvrdí, že je sice přímočařejší a rychlejší, ale už ne tak zábavný, technický.
Mě právě baví sledovat, jak se hokej vyvíjí stále dopředu. Je srandovní se podívat, jak se hrálo dvacet let nazpátek. Materiály, hokejky, brusle… Všechno je jiné, inovativní. Strašně mě baví se koukat na NHL, a to právě kvůli té rychlosti. Hokej byl moji celoživotní vášní, takže ho nejde odříznout.
Myslíte, že by vám současný hokej jako hráči sedl víc?
Stoprocentně. Tehdy se to nehrálo moc v rukavičkách. Hokej byl silový, urputný. Daleko víc se faulovalo, nic se nepískalo. Bylo strašně těžké se prosadit, i když člověk dobře bruslil a patřil k těm šikovnějším. Dneska je hokej někde jinde. Rychlí a techničtí hráči mají strašnou výhodu, což je jedině dobře.
Hraje v NHL Čech, který by vám připomínal vaši hru, váš styl?
Nevím. To bych v podstatě musel hodnotit sebe jako hráče, což dělat nechci. České kluky ale samozřejmě sleduju. Líbí se mi Pasta, ten hraje výborně, Krejča, Voras. Ondra Palát má vynikající formu v Tampě, Kubalík v Chicagu. Přeju jim, ať udělají co největší díru do světa.
Kdybyste měl stroj času a mohl cokoliv v kariéře změnit, co by to bylo?
Nic bych neměnil. Jsem zastáncem toho, že člověk by měl litovat věcí, které neudělal, a ne toho, co udělal. Vždycky jsem se rozhodoval na základě delší rozvahy. Nikdy jsem nic nešil horkou jehlou. Za vším si stojím.
Na sklonku kariéry jste se vrátil do Litvínova, očividně k němu máte vztah, ale jinak hrál hlavně v NHL. Za osm různých měst. Napadlo vás, že se v některém z nich usadíte?
Žádné místo si mě nezískalo natolik, abych uvažoval, že tam zůstanu. Už dřív jsem říkal, že mám Ameriku rád, že je to vlastně můj druhý domov. Montreal mi přirostl k srdci, stejně tak New York, ale nechtěl bych tam žít. Nejde o to, že by mi nesedla tamní kultura. Přizpůsobil jsem se, to musíte, ale jsem Čech jako poleno. Mám rád domov, který je tady.
Když poslední dobou čtete nebo slýcháte zprávy o českém hokeji, z čeho máte radost a co vás naopak dokáže naštvat?
Dění v našem hokeji sleduju, ale nejsem v něm nijak zainteresovaný. Nemám žádnou funkci ani na svazu, ani v klubu. Vidím ale, že je to složitý proces. Jsme na ústupu z pozic, které jsme okupovali dřív. Ale doufám, že se to brzy obrátí a vrátíme se, kam patříme - mezi silnou čtyřku.
Přispějete k tomu v budoucnu, nebo zůstanete divákem?
Nemůžu říct definitivně, jestli se ještě k hokeji vrátím, nebo ne. Uvidíme, jakým směrem mě životní vítr odvane. Beru život, jaký je. A snažím se si ho užít.
