Praha - O takové sezoně se mu ani nesnilo. Andrej Nestrašil si ve čtyřiadvaceti letech letos odbyl v NHL svou premiéru, a dokonce se v ní trvale zabydlel. Po přestupu do Caroliny válí, v pětadvaceti zápasech nasbíral čtrnáct bodů a patří na konci sezony mezi hlavní opory týmu.

"Kdyby mi někdo před sezonou řekl, že budu i na jejím konci v NHL, myslím si, že dostal pukem do hlavy," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz skromně Andrej Nestrašil.

Útočník Caroliny bral tuto sezonu jako poslední šanci. Ve čtyřiadvaceti letech chtěl ukázat, že si NHL opravdu zaslouží. Během léta úplně změnil svou přípravu, zhubl dvanáct kilo a začal hrávat alespoň ve čtvrté formaci Detroitu. Po výměně do Caroliny ale ožil ještě více a stal se stěžejním hráčem Hurricanes. 

Klub dokonce s Nestrašilem, kterého ještě loni v létě v Česku nikdo moc neznal, plánuje v létě prodloužit smlouvu. Trenér Bill Peters o něm říká, že bude za rok ještě mnohem lepší.

Aktuálně.cz: Jak se vám líbí v Carolině?
Andrej Nestrašil: To je těžká otázka na začátek (přemýšlí). Ale jo, líbí se mi tady, protože je to více na jihu a je tady hrozně hezké počasí, ještě jsem nemusel vytahovat ani zimní bundu. Je to takové klidné město a lidi tady hokej nebere tolik jako v Detroitu, takže i my hráči máme klid. Týmu se sice moc nedaří a jsme asi nějací sedmadvacátí v lize, ale pro mě je důležité, že tady hodně hraju. Včera jsem odehrál proti Rangers osmnáct minut, což se mi předtím ještě nikdy v NHL nepodařilo. Z toho hlediska to je pro mě dobře. Poslední dobou hrajeme více doma, takže máme výhodu střídání, takže mě nasazují do lajny, která má chodit bránit nejlepší hráče soupeře. A to je dobrá příležitost pro hráče se zlepšovat.

Oproti loňsku, kdy jste hrál jen play off AHL, to je pro vás za ten rok hodně velká změna, že?
Pamatujete, jak jsme si volali před rokem? To jsme hráli s Grand Rapids play off, a to už to bylo z mého pohledu lepší. Rok předtím byste mi totiž nevolal vůbec (směje se). Jo, je to velká změna, ale nesmím usnout na vavřínech a dál makat. Ještě je jedenáct zápasů do konce, pak se musím připravovat na další sezonu a vytěžit z toho dlouhého volna, co nás bez play off čeká, co nejvíce.

Co se teda letos v létě stalo, že se na kempu v Detroitu objevil úplně jiný Nestrašil, který se najednou dostal do prvního týmu?
Musel jsem Detroitu ukázat, jak moc stojím o to, hrát NHL. Musel jsem je něčím ohromit, a vzhledem k tomu, že mi tam nechtěli dát prostor na ledě, musel jsem to vzít trošku oklikou. Zhubl jsem asi dvanáct kilo. Měl jsem na sobě po létě jen šest procent tuku a vypadal jsem asi už ne ani jako hokejista, vychrtlý jsem byl možná až moc. Ale dal jsem jim najevo, že chci udělat pro NHL cokoliv a makat. A pak jsem šanci dostal.

A chytil jste ji za pačesy, že?
Odehrál jsem prvních pět zápasů, mohlo to vyjít, a taky nemuselo. To už jsou ale ty okolnosti, jako jestli se třeba dobře vyspíte. Taky se mi hned v prvním zápase mohla v první třetině utrhnout tkanička, já bych byl celou třetinu mimo a zbytek zápasu už by stál za prd. Povedlo se mi to a oni si mě museli nechat nahoře, protože kdyby mě poslali na farmu, byl bych k dispozici jiným a Detroit by o mě mohl přijít. A tak jsem hrál a získal sebevědomí. Já si v těch zápasech uvědomil, že bych na tom mohl být v konkurenci NHL vlastně dobře. A že když na sobě budu takhle pracovat, můžu tu ligu klidně hrát.

Vám je už 24 let. Nevyčítáte si teď zpětně, že jste takhle mohl makat třeba už dva roky nazpět?
To si neříkám. Hodně lidí, se kterými mluvím, mi to dává najevo stylem, že jsem byl flákač a nic jsem nedělal. Tak to ale vůbec nebylo. Nebyl jsem flákač, který chodil přes léto v Praze po barech.

Jak vaše léto předtím vypadalo?
Já ta léta trénoval s Adamem Poláškem ze Sparty a zajímalo by mě, jestli si někdo myslí, že je ve špatné kondici. Ten když sundá triko, holky jsou z něj naměkko. Makali jsme hodně, jenže ne každému tohle vyhovuje. Je to stejné, jako když v Česku mají letní přípravu týmy dohromady a pak to řadě hráčů nevyhovuje, protože potřebují trénovat trošku jinak. A tak jsem si loni v létě našel nové lidi, udělali jsme přípravu, která pro mě měla víc hlavu a patu, upravili jídelníček. Flákač jsem nebyl nikdy. Už v šesti letech jsem makal pod dohledem svého otce, který mě nutil doplavat v Holešovicích bazén, i když jsem vyčerpáním uprostřed něj brečel.

Nakonec jste v průběhu sezony stejně na farmu Detroitu měl jít a sáhla po vás Carolina. Jak jste ten nečekaný přestup bral?
Těžko říct. V Detroitu jsem všechny znal, Detroit je taky pojem. Když někdo řekne, že hraje za Detroit, tak to má zvuk. Na druhou stranu se na to koukám radši pozitivně. Říkal jsem si, že je to pro mě obrovská šance během roku neudělat jeden krok, ale tři. V Detroitu byl jediný krok, který jsem mohl udělat, dostat se do NHL. Tým je tam tak natlakovaný hráči, že já bych tam určitě nehrál patnáct šestnáct minut za zápas, navíc bych těch zápasů hodně vynechal a třeba seděl na tribuně. Tím, že jsem šel do Caroliny, jsem dostal novou šanci.

A dokonce jste zaujal trenéry. Bill Peters o vás řekl, že se mu vaše hra strašně líbí. A že věří, že v létě ještě více zesílíte a budete lepší. Takže s vámi Carolina počítá i pro příští sezonu?
Mám informace, že mě tady chtějí. Ale upřímně, to, co říkají trenéři, moc nečtu. Třeba české noviny to hrozně přehánějí. Například když je článek třeba o Petru Mrázkovi, píše se tam, jak je z něj Babcock nadšený, jak chytal úžasně. Já Babcocka znám a vím, že on by nikdy nic takového neřekl (směje se). Takže tyhle zprávy beru s rezervou. Oni trenéři do novin stejně ani říct nemůžou, že ten hráč je špatný a že poletí. Takže to beru s odstupem a soustředím se na to, co se trenérovi líbí a v čem mi dává důvěru.

V čem se cítíte být dobrý?
Mluvil jsem naposledy s tátou po zápase a on mi řekl: Ty hraješ hodně efektivně, ale ne moc efektně. To asi všechno nejlépe vystihuje. Z Detroitu jsem naučený v hlavě počítat s tím, jak moc riskuju. Jaká je pravděpodobnost, že to, co na ledě udělám, vyjde. A jestli bych to měl udělat, nebo to zahrát raději tak, aby oni nejeli na nás. Tohle je ve mně z Detroitu zakořeněné a málokdy byste mě viděl, že začnu před dvěma beky dělat kličky mezi nohama. Možná i proto mám +8 bodů v tabulce plus minus, i když hraju v Carolině, která je skoro poslední a všichni hráči tady mají minus deset, minus dvacet. Naučil jsem se v Detroitu ve čtvrté pětce bránit, zůstalo to ve mně, a ještě v tom dokonce vidím radost, i když jiné útočníky bránit moc nebaví (směje se). Hraju vyváženě na obou koncích hřiště, to je myslím moje síla.

A nechtějí teď po vás, když už hrajete ve druhé formaci, abyste byl jako útočník odvážnější?
Já osobně se na tom snažím pracovat, ale ono to není o tom, být odvážný. Šance se vytváří jinak. Třeba tím, že když to za obránce nahodím do rohu, musí se otočit a jít za tím. A taky se do toho rohu bude bát jet, protože tam hrozí srážka. Teď co hraju tady a hraju víc, na ledě si samozřejmě dovolím více, více si věřím.

Vám letos taky končí smlouva. Už se těšíte, až budete jednat o nové a váš plat po této úspěšné sezoně poskočí? To totiž přece není jen o penězích, ale taky o pozici v týmu...
Tohle asi půjde mimo mě, protože jsem chráněný volný hráč. I kdyby mi Carolina dala kvalifikační nabídku, což je jen o deset procent víc, než mám teď, udělá si na mě práva, takže je jen na Carolině, jak si mě ohodnotí. Já nemám vůbec žádnou vyjednávací pozici. Mohl bych vyjednávat akorát přes arbitráž. Upřímně si nemyslím, že dostanu balík a budu doma jezdit ve ferrari.

Láká vás představa v Carolině zůstat?
Jo, stoprocentně bych tady chtěl zůstat. Já mám vždycky problém s příchodem do nového týmu, protože nejsem na pohled moc líbivý hráč. Vždycky mi trvá, než si s trenérem sedneme a než mě lidi začnou mít rádi. I tady mi to chvíli trvalo a jsem rád, že už se to dostalo do nějaké roviny. Už se mi nechce jít jinam, a navíc je tady pro mě velká příležitost hodně hrát, zlepšovat se a dostat se v kariéře ještě dál. Tady je ta šance větší, než kdybych byl další dva roky v Detroitu.

Jak se vám ale vůbec hraje v týmu, který je třetí od konce a v podstatě půl sezony ví, že nebude hrát play off?
Je to takové zvláštní. Člověk v sobě musí hledat motivaci. Já vím, že "hraješ NHL" má být dostačující motivace, ale když ten tým prohrává a atmosféra v kabině není úplně ideální, táhne se to a je to hodně frustrující. Pak je těžké si udržet psychickou pohodu a hrát tak, aby si člověk hokej užíval, aby ho to bavilo. To je v tuhle chvíli nejtěžší. Na druhou stranu se tady ale bojuje o smlouvy na příští sezonu. Já ale nejsem ten typ, který by hrál jenom v té době, když potřebuje novou smlouvu.

Hlavně se vám hraje asi úplně jinak, když jste letos vděčný, že NHL hrát vůbec můžete. Takový Jordan Staal to má s motivací hrát ve slabém mužstvu asi horší, ne?
To určitě jo. To není nic příjemného. Ani nevím, jak jsou na tom kluci psychicky. Já si to ale celkově užívám, že tady jsem, protože to nikdo nečekal. Teď už všichni víme, že tady budu do konce sezony, a kdyby mi tohle někdo řekl před sezonou, myslel bych si, že dostal pukem do hlavy. Už teď vidím, jak budeme hrát posledních pět zápasů a všichni budou říkat, jak jsou po sezoně unavení, ale já budu nešťastný, že to všechno končí.

Opravdu to končí? Nepojedete na mistrovství světa do Prahy?
Teď jsem zrovna dělal jiný rozhovor a taky se mě ptali na mistrovství světa. Samozřejmě je to úžasná událost a málokdo by to odmítl. Za prvé ale nemám žádné zprávy, za druhé mi ani nikdo nevolal a v tuhle chvíli pár týdnů do šampionátu bych čekal, že by mi asi někdo volat měl. Všichni vědí, že v play off nebudu. Takže spíše čekám, jestli se mi někdo ještě ozve. Když jo, super a určitě rád přijedu. Na druhou stranu, když se mi nikdo neozve, svět se nezboří a budu mít o to víc času se připravit na další sezonu. 

Když jste odcházel v juniorském věku ze Slavie do Kanady, nerozešel jste se s Vladimírem Růžičkou prý úplně v dobrém. Nehraje to teď svou roli?
Já nevím. My jsme se nepohodli, protože on nechtěl, abych odcházel, když si mě ve Slavii od páté třídy vychovával. Byl pro mě vždycky trenér číslo jedna a já měl z něj vždycky fakt respekt, navíc mi hodně dal. Ale já jsem se fakt musel rozhodnout v sedmnácti, jestli jít, nebo ne, a nemohl jsem brát ohledy na ostatní. Měl jsem ho jako trenéra rád a myslím, že ať už udělá sestavu pro mistrovství jakkoliv, nebude brát ohledy na osobní spory. Postaví to tak, jak uzná nejlépe za vhodné. A samozřejmě mu budou taky všichni říkat, že to měl udělat jinak. Už teď do něj asi řada fanoušků rýpe a hraje si na profesionály a trenéry. Když mě bude potřebovat, tak mi Růžička zavolá a vezme mě.