Praha – Skončit hokejovou kariéru je těžší, než si člověk kolikrát připouští. V rozhovoru pro Aktuálně.cz to říká bývalý útočník Petr Nedvěd.

Nedvěd ukončil kariéru loni. Hokejem si vydělal spoustu peněz, za které teď většinu roku hraje golf v Miami, daleko od České republiky. Na bruslích stál od konce kariéry dvakrát, přesto se začalo mluvit o jeho návratu. Nedvěda svádí možnost zahrát si s nerozlučným kamarádem Martinem Ručinským, který s Litvínovem válí v hokejové extralize.

„Mají letos šanci na úspěch a Martin má stejné pocity jako já, že by bylo fajn si spolu na konci kariéry zahrát. I pro mě by to byla motivace, ale musel bych zjistit, jestli dostatečná,“ říká Nedvěd Aktuálně.cz.

Rozhovor se odehrál v jeho oblíbené restauraci v centru Prahy a v průběhu si přisedl ke stolu i Ručinský. „Já ale přemlouvat Petra nebudu, on moc dobře ví, že bychom ho v Litvínově přijali s otevřenou náručí,“ poznamenal.

Petře, v rozhovoru pro deník Sport jste řekl, že na návrat myslíte denně. Jak to tedy s vámi je?
Přímo na návrat ne. Spíš myslím každý den na hokej, možná ne každý den, ale hodně často. A teď mnohem častěji, když jsem doma v Česku, protože jsem více v dění. Když jsem na Miami, tak mě přece jen zajímá spíš jen to počasí.

Jak je to tedy s tím vaším návratem?
Myslím, že ten není na pořadu dne, moc reálně to nevidím.

Kde se tedy pořád berou ty spekulace, že se Petr Nedvěd letos vrátí do extraligy?
To bych taky rád věděl. Ono jestli to není tím, že já o tom hokeji pořád tak hezky mluvím. Asi to vychází z toho, že všude pořád říkám, jak mi hokej chybí.

Teď odlétáte zpátky do Miami, už máte i letenky na cestu zpět do Česka?
Mám je koupené na duben, abych stihl mistrovství světa.

Takže posílit Litvínov, jak se v souvislosti s vámi mluví, před extraligovým play off nestihnete.
To bych musel letenku změnit. Co se týče Litvínova, je to obrovské lákadlo, zahrát si s Růčou a s Jirkou Šlégrem, to by pro mě byla výzva. Růča asi bude končit, bylo by fajn to zakončit s ním. Druhá věc je, že já jsem hráčem Liberce a v Liberci jsem i spolumajitelem. A takhle bych to asi nechal.

Martin Ručinský vám do toho nemluví?
Nepřemlouvá mě. Samozřejmě jsme se o tom spolu jako kamarádi bavili, ale určitě mi nedává ohníček na ruku. On má stejné pocity jako já, že by bylo příjemné si spolu na konci kariéry ještě zahrát. Plus navíc Litvínov se nachází v nejvyšších patrech a má mužstvo, které má šanci uspět a bude jedním z těch kandidátů. Sám ale víš, jak to v play off chodí. Sparta loni vyhrála asi o tři sta bodů a pak vypadla s Kometou. Je to nevyzpytatelné.

Z toho, jak vás poslouchám, mně přijde, že byste si ten hokej ještě opravdu rád zahrál. Co vám v tom brání?
Už jsem se takhle rozhodl. (odmlčí se) Zahrát si s Růčou je samozřejmě motivace, teď bych musel zjistit, jestli to je dostatečná motivace. A když už se takhle hypoteticky o tom bavíme, takový můj strašák je, že jsem od konce minulé sezony nic nedělal.

Vypadáte pořád dobře.
To je moje velké plus, nejsem typ člověka, který by nejprve musel shodit deset kilo a až pak zjistit, jestli to půjde. Já hraju tenis, pohybuju se, není to teď tak, že se jen válím doma. Přece jen si ale teď z Miami z pláže říct, že ze mě bude extraligový hokejista, to je trochu odskočené. Musel bych začít trénovat, nějaký pátek se tomu plně věnovat a pak se třeba teprve rozhodnout, jestli bych do toho šel.

Stál jste vůbec na bruslích od dubna, co jste v Liberci skončil?
Dvakrát, to není moc.

Co teď vůbec děláte?
Krásné je, že jsem pánem svého času. Dá se říct, že poprvé v životě si řídím svůj time. Předtím to bylo devět deset měsíců v roce ve stylu z bodu A do bodu B v tolik a v tolik hodin. A i to se mi ke konci trošku zajídalo, hlavně to cestování. Já jsem pořád pendloval Liberec – Praha a na zápasy. Teď je to příjemné, rozhoduju se spontánně. Chci si zalyžovat, tak se podívám, jaké je počasí, a další den vyrazím, když mám s kým. Ta volnost, to je obrovské plus.

Jaký život je lepší? Život hokejisty-superstar, který vydělává velké peníze, ale musí každý den na zimák a hrát hokej, nebo život hokejisty-důchodce, který si po konci kariéry začne užívat?
Obojí má své pro a proti, ale stejně je to jednoznačné, je to ten život hokejisty. To vám už nikdy nic nenahradí, chybí to každému. Asi je to tím adrenalinem, tou partou, výhrami i neúspěchy, nedá se to s ničím srovnat. Alespoň já jsem teda zatím nic takového nenašel. Na druhou stranu je to v určitých věcech zase odříkání a trošku takový pionýrský tábor. Víš, že zítra budeš hrát v Třinci, ráno budeš mít rozbruslení a pak pojedeš čtyři sta kilometrů. Poslední rok kariéry už toho bylo na mě hodně, možná i proto jsem skončil. Bylo to u mě víc o psychice.

Hokejistů vaší generace, kteří končili kariéru a pak se na led stejně ještě vrátili, je víc. Například Jiří Šlégr. Už mu rozumíte, proč to vždycky udělal?
Protože to pouto je hrozně silné. Ve finále zjistíte, že je u někoho silnější, než jste vy sám a než si člověk vůbec připouští. Říká, že nechce, ale najednou jde stejně hrát. Láska k hokeji je kolikrát tak silná, že vás to přemluví k tomu, to zkusit.

Teď si užíváte, hrajete v Miami golf, v Evropě lyžujete. Co budete dělat v budoucnu, protože tohle asi taky nevydržíte dělat celý život?
Souhlas. Takhle to nepůjde věčně, takže už nějaké věci rozjeté mám. Spíš je to o tom, kdy mě tenhle život přestane bavit.

Čeho se to bude týkat?
Priorita číslo jedna je zůstat u hokeje, ale neznamená to, že to tak bude.

Lákalo by vás trénovat?
Dřív nebo později jo, já to tak cítím. Ale taky si to musím nejprve vyzkoušet, třeba zjistím, že to není vůbec práce pro mě.

Máte také podíl v extraligovém klubu v Liberci. Jak s ním nakládáte a jak s ním budete chtít nakládat?

Řeknu to takhle. V momentální chvíli, kdybych si měl představit u hokeje zůstat, třeba jako trenér nebo manažer, tak si to dokážu představit jedině v Liberci. Ale extraligu sleduju. Jen jednou na Miami jsem na to zapomněl, jinak sleduju každé kolo online.

Jak moc se v Liberci angažujete?
Momentálně nula, ale to se může změnit. My se tak dohodli, já jsem to ani jinak nechtěl, ani by to nešlo. Ovlivňovat něco na dálku je hrozně obtížné, ani by to nebylo hratelné.

Co kromě golfu v Miami ještě děláte?
Je tam se mnou Petr Průcha, takže zhruba čtyřikrát týdně hrajeme tenis. Golf ještě tolik ne, protože tady kolega (ukazuje na Martina Ručinského, který právě přišel) ještě pořád hraje hokej, takže nemám parťáka (směje se).

Petr Průcha už po sérii zranění hokej taky definitivně zabalil?
Ne, ten to nezabalil. Pořád má ale problémy s makovicí, protože těch otřesů bylo moc. Potýká se s nějakým post syndromem a jsou dny, kdy má větší závaží a má problémy. Ta hlava není prostě ready, aby hrál. Může se tedy stát, že už hrát nebude nikdy, ale to mu nepřeju.

Šampionát dvacítek jste sledoval?
Neviděl jsem všechny zápasy, ale sledoval jsem to.

Co na to říkáte?
Mně to přijde přitažené přes hlavu, protože ten neúspěch ke sportu přece patří. Z čeho já mám pachuť, jsou ty výroky pana Zachy a tak dál. Když se rodiče začnou míchat do chodu mančaftu, tak to je začátek konce. Pochopil jsem, že posílá dopisy a maily na svaz, to ať se na mě nikdo nezlobí, to je sbohem rozume. A to já proti Zachovi nic nemám a Pavel, se kterým jsem hrál, má obrovský talent. Je to hráč NHL, ale myslím, že jeho táta mu hodně škodí. Já si nedokážu představit, že by můj, Růčův, Stračenův nebo Jágrův táta kecal trenérům do práce a házel na ně nějakou špínu. Ani si nedovedu představit, jak teď ten kluk bude v týmu fungovat. To není tenis, kde je člověk sám, ale kolektivní sport.

On za to, co jeho táta říká, nemůže, a spoluhráči ho za to nebudou mít asi moc rádi, že?
Přesně tak. Nevím, co tím pan Zacha myslí, že se stane.

Během domácího šampionátu budete tady?
Já ho budu hrát. Zatím to vypadá na druhou až třetí lajnu, budeme se s Ručinským střídat, protože každý sám bychom celý zápas už nezvládli (směje se). Ne, teď už vážně, já budu dělat chytrého ve třetí řadě a sledovat šampionát z tribuny. Těším se na ten šampionát, jako kdybych ho měl hrát. Dělat chytrého ze shora je větší pohoda, ale samozřejmě bych ho radši hrál.