Minsk (od našeho zpravodaje) – Takhle naštvaného trenéra Vladimíra Růžičku jste ještě neviděli, za to dejte ruku do ohně. Byl vytočený do ruda. Zápas s Francií měli čeští hokejisté v suchém triku uhrát, ale další průšvih v Minsku zmírnili až vítězným gólem v prodloužení.

Porazit hokejovou Francii 5:4 v nastavení, to je prostě málo, i když se pořád dokola opakuje, jak se hokejový svět vyrovnává. Nervy s výkony, kterými se Češi na mistrovství světa v Bělorusku předvádějí, už ztratil jejich trenér.

Růžička v noci po zápase svolal týmový mítink a ostře vynadal hráčům.

„Každý musí plnit, co si řekneme. A teď jim to zdůrazním znova. I kdybych to měl nakonec ve čtvrtek odehrát třeba na deset hráčů (ostatní by posadil) a ti by lezli z ledu po čtyřech,“ byl naštvaný Růžička krátce po zápase a těsně před tím, než na týmový rozhovor do hotelu vyrazil.

Dostali hráči velký fén už po první třetině zápasu, ve kterém s outsiderem prohrávali 1:3?
Všichni si to uvědomovali a chtěli zápas vyhrát, abychom šli ze třetího místa ve skupině a vyhnuli se Rusům. Akorát jsme tak k tomu v první třetině nepřistoupili dobře. Zase jsme akorát dloubali puky. Nemůžu se zbavit dojmu, že takový hokej hrajeme pořád.

Zápas se vám ale podařilo otočit a díky tomu se Rusku vyhnete. Je to pro vás nakonec úleva?
Je to úplně jedno. Rusové samozřejmě hrají dobře, ale je to jeden zápas. Máme teď Ameriku a ta asi taky nebude špatná. Navíc když vidím, jak tady hrajeme… My s každým remizujeme. Kdyby tady bylo jakékoliv mužstvo, budeme s ním remizovat. A pak prohrajeme na penalty, nebo vyhrajeme v prodloužení. To nechápu. Já to fakt nechápu…

Tak ať jsme alespoň chvíli pozitivní. Co říkáte na druhou třetinu v podání českého týmu? Vyhráli jste ji 3:0…
Byla vynikající, ale my nevydržíme hrát. To je celé mistrovství. Zkrátka hrajeme dobře chvilku a pak přestaneme hrát. To je pořád svatba, pohřeb, svatba – dobré, špatné, dobré, špatné. Takhle to pořád střídáme, bohužel v tom špatném vždycky dostaneme nějaký gól. A v tom dobrém dáváme gólů na můj vkus málo. V takovémhle utkání jsme měli vyhrát 8:4. My se trápíme, máme pět samostatných nájezdů a nedáme z toho gól. Máme dva dny se na to připravit. Kluci si to musí uvědomit a můžeme být úspěšní. Nebo si to bohužel neuvědomíme a pojedeme ufňukaní domů.

To vás nejvíc štve, jak se ty výkony týmu mění? 
To je právě to. Když o tom pořád přemýšlím víc a víc, tak je přesně vidět, že těch pět týdnů, co jsme trénovali, jsme mužstvo neměli tak silné, ale hrálo úplně jinou hru. Ta současná mi připadá, že čekáme, že něco vyjde. A to není dobré. Nemůžeme hrát na náhodu. Musíme ze zabezpečené obrany. A to není z obránců… Útočníci hrají lehkovážně. Francie přejede červenou čáru, a když nemá přečíslení, napálí puk na zadní mantinel. My to neuděláme. Furt si házíme nějaké prohazovačky, oni nám to vypíchnou a zase jedou.

Proč to tak je?
Mně se zdá, že tomu nevěříme. Teď pojedeme na hotel a chci si s hráči sednout, minimálně na patnáct minut. Musíme si něco říct, protože takhle to nejde. Pořád si o tom povídáme, ale přijeli jsme sem za cílem získat medaili a zatím to není ono. Furt remizujeme. Pak buď prohrajeme na penalty, nebo v prodloužení. Když budeme takhle hrát, tak vůbec nemůžeme přemýšlet o tom, že bychom mohli postoupit. Nehrajeme se zabezpečenou obranou, čekáme, že to Saša Salák vychytá zase s nulou, ale to pokaždé nejde. Když budeme hrát s Amerikou, tak ten zápas už nemůžeme takhle obrátit.

Našel jste v zápase s Francií nějaké pozitivum?
Je dobré, že mužstvo ukázalo obrovský charakter, že 0:3 prohrávalo, ale šlo do toho a hrálo parádně. Ale na druhou stranu se mi zdá, že jsme se dostali úplně sami. Není možné, co tam vymýšlíme, hrajeme to furt po rozích, něco si řekneme a pak to hrajeme jinak. To není možné. Máme na to dva dny: Buď to do hráčů dostaneme a můžeme být úspěšní, nebo to nedostaneme  a úspěšní nebudeme. Nemá cenu si nic jiného namlouvat.

Čím si to vysvětlujete?
Není to o jménech, je to o hráčích na ledě. Budu to říkat pořád dokola, ale každý hráč musí plnit to, co si řekneme. Poslední tři minuty: Rolas tam skáče po hlavě a takový hokej přesně budeme muset hrát: Napálit puk na mantinel, jít tam a hrát do těla. My teď furt na něco čekáme a není na co. Já věřím, že si to uvědomí, ale pokud ne, nemůžeme být úspěšní. A řeknu jim to znova. Prohazovačky a dloubáčky hrát nebudeme, i kdybych měl hrát ve čtvrtek na deset lidí, tak bude hrát deset lidí a polezou tam po čtyřech.