Hokej jakožto sport, který na špičkové úrovni hraje jen hrstka států převážně z jednoho civilizačního okruhu, řeší neobvyklý problém.
Jednotlivé federace si už před lety odhlasovaly, že mistrovství světa 2021 vypukne v běloruském Minsku a lotyšské Rize. S prvním hostitelem jsou ale problémy, a tak IIHF v čele se svým dlouholetým šéfem Reném Faselem přemýšlí o plánu B. Tím je odstřihnutí Běloruska a přesun části turnaje jinam, což schvaluje Lotyšsko a někteří politici z dalších zemí.
"Já si nedovedu představit, že by demokratický svět podporoval konání mistrovství světa v hokeji v Bělorusku Alexandra Lukašenka. Neměli bychom legitimizovat jeho represivní režim," prohlásil český ministr zahraničí Tomáš Petříček.
Švédská ministryně kultury, demokracie a sportu Amanda Lindová sdělila serveru HBL.fi podobný názor: "Postavení švédské vlády je takové, že sport má také významnou odpovědnost předcházet legitimizaci represivních a nedemokratických režimů."
Jak je známo, Lukašenko v srpnu znovu obhájil prezidentský mandát, ale část světa ho jako lídra země stále neuznává. Viní ho z rozsáhlého volebního podvodu. Nad Svjatlanou Cichanouskou, která nyní pobývá v litevském exilu, drtivě "vyhrál", když získal zhruba 80 procent hlasů.
Na podporu asi čtyř pětin obyvatelstva je zvyklý, zvítězil tak už pošesté. Od roku 2001 nicméně s různou razancí znějí hlasy, že běloruské volby nejsou férové. Proto také Lukašenko dostal nálepku "poslední evropský diktátor".
Hokej tím pádem, logikou Petříčka, legitimizoval jeho režim už v roce 2014, kdy na mistrovství do Minsku přijel Alexandr Ovečkin či Nathan MacKinnon a Češi skončili čtvrtí.
Květnový svátek hokeje pak pravidelně hostí Rusko, kde opozice také nedýchá zrovna nejvolněji.
A co divizní šampionáty? Jistě, jsou mnohem méně sledované, takže tamní režim nemůže sáhnout k takzvanému sportswashingu, kdy velkolepá sportovní akce zakrývá například potlačování lidských práv, ale morální poselství by přece mělo zůstat stejné.
Připomeňme tedy, že druhou nejvyšší úroveň mistrovství světa už spolupořádala Čína, komunistická země ekonomicky zocelená kapitalismem, která staví převýchovné tábory pro nepohodlnou skupinu obyvatelstva.
Hostitelem šampionátu měla být také v aktuálním ročníku, ale koronavirovou pandemií si de facto sama zhatila plány. S hokejovým turnajem na zimní olympiádě 2022 v Pekingu nicméně počítá. Stejně tak svět.
A co takové Španělsko? Mělo pořádat divizní mistrovství poté, co přinejmenším kontroverzně zasáhlo proti samostatnosti Katalánska? Kde je hranice, která ospravedlní přímý zásah politiky do sportu?
Má se "odvážně" načrtnout až ve chvíli, kdy hřeší nedemokratický stát, který není významným globálním hráčem a zrovna poutá velkou mediální pozornost? Z toho čiší pokrytectví.
Bez přísného měření všem, jež zřejmě nehrozí, je lepší nestanovovat žádnou hranici a politiku v rámci možností ignorovat. Nevyvolávat studenoválečné duchy, stojící za olympijskými bojkoty.
Nicméně situace Běloruska je natolik specifická, že by o květnový šampionát skutečně přijít mělo. Při pohledu na dlouhotrvající masové demonstrace v Minsku a pravděpodobné machinace s koronavirovými čísly je těžké si představit, že Lukašenko za pár měsíců zajistí reprezentacím bezpečnost. Rizika jsou zřejmě větší než před pár lety, kdy turnaj spolupořádala Francie, zmítaná islámským terorismem.
V sázce je příliš. Elitní mistrovství světa je výdělečný podnik, který hokejové hnutí nutně potřebuje k přežití a růstu. Proto se koná každý rok. Divizní šampionáty ve Španělsku či Mexiku by jinak nikdo nezaplatil.
Jistě, IIHF může čekat, zda minský rachot neutichne, ale pár týdnů před akcí už bude na přesun příliš pozdě.
Změna proto musí přijít co nejdřív, ideálně do konce roku. Pomocnou ruku už prý nabídlo Rusko, jiný autoritářský režim, který však nesklouzl blíže ke zhroucení.
