Pardubice - Před začátkem sezony byl hokejový obránce Jaroslav Koma nadšený, že podepsal s Pardubicemi novou smlouvu. Jenže ještě než extraliga začala, odveleli ho do Litvínova.
V neděli se v dresu Chemiků poprvé podíval na pardubický led. Po zápase odpovídal před kabinou hostí novinářům, nicméně hrdě prohlašoval: "Miluji Pardubice!" Možná i proto mu litvínovští trenéři nedali v zápase s Východočechy příliš šancí.
Pardubice zvládly i duel s Litvínovem, Slavia do čela - čtěte ZDE
Jaké to bylo přijet do Pardubic v dresu soupeře?
Na rozcvičce jsme měl trochu zvýšený puls. Ale měl jsem hrát celý zápas i přesilovky, ale nevím proč se to změnilo. V prví třetině jsem hrál jen tři střídání, až ve třetí části jsem se trochu dostal na led.
Nějaká zvýšená motivace byla?
Určitě. Lidé na vás pokřikují z hlediště, protože vás znají, máváte známým. Člověk to úplně jinak prožívá, už od rozbruslení. Nedá se to popsat slovy. Já Pardubice miluji. Byl jsem úplně šťastný, že jsem s nimi podepsal smlouvu Ale Litvínov beru jako plus. Hodně hraju, první či druhou lajnu, až na utkání v Třinci, kde se trochu promíchala sestava.
Jak vnímáte současné postavení Pardubic v tabulce?
Když si zapnu teletext a vidím, že Litvínov je devátý, říkám si, no mohlo to být lepší. Ale když vidím Pardubice takhle dole, tak je to něco jiného, to prostě trochu bolí. Doufám, že se tu chlapcům bude i nadále dařit, že se zvednou.
Myslíte, že vás trenéři příliš nenasazovali právě proto, že jste smlouvou i srdcem spíše v Pardubicích?
Nevím, bylo to prostě rozhodnutí trenérů, přijal jsem to. Samozřejmě, že to zamrzí, chtěl jsem se v Pardubicích ukázat. To je hokejový život, když vám dá trenér šanci, tak tam jdete, když ne, tak ne. Nevěším hlavu, příště tu šanci třeba zase dostanu.
Diváky pobavil i zakopnutím
Bylo to poprvé, co jste hrál takto málo?
Jen v Třinci to bylo podobné. Chodil jsem pouze na přesilovky a oslabení. Je to těžké, nohy jsou ztuhlé, to se moc nedá.
Snažil jsem se dneska co nejvíc rozehřát. Když jsem šel po delší době na led, dokonce jsem zakopnul a spadnul na zem. Říkal jsem si, panečku, to bude teď reakce. Ale lidi křičeli mé jméno, také jim to asi přišlo také zábavné. Tak jsem je aspoň trochu pobavil i mimo hokej.
Myslíte, že z vás trenéři cítili až příliš velkou motivaci, takže vás raději nechali spíše sedět?
Nevím. Ale ty pocity se nedají potlačit. Cítím to trochu v srdci. Tedy ne trochu, trochu hodně
Bylo to stejné, i když jsme hráli doma v Litvínově s Pardubicemi. V den zápasu jsem byl strašně nepříjemný, podrážděný na lidi. Nedalo se se mnou vůbec komunikovat, ani telefonicky, ani esemeskami.
Dneska jsem byl také nervózní a nechtěl nic pokazit. Nechtěl jsem, aby si ani jeden trenér mohl říct, že ten kluk za to nestojí, aby tu vůbec byl. Chci se udržet v extralize a podávat co nejlepší výkony.
Šlégr a Reichel? To nejlepší, co mě mohlo potkat
Jak jste prožíval třetí třetinu, kdy jste se dostal více na led?
Dneska jsem měl největší štěstí na Jiřího Cetkovského. Střetnul jsem se s ním nejmíň desetkrát. 190 cm a 110 kilo proti mým 178 cm a 80 kilům, to byl dost nerovný souboj.
Jaké je to sedět v kabině s takovými osobnostmi jako Jiří Šlégr nebo Robert Reichel?
Je to úžasné. V litvínovské kabině sedím hned vedle Jirky Šlégra. Dává mi hodně poučení do hokeje, je to pan hráč, má něco za sebou, dokáže poradit. Dělal jsme si z něj legraci, že si vyfotím ten jeho prsten z Nagana a budu ho ukazovat, že jsem ho viděl.
No a Albi, to je srdcař, doma, venku, všude chce vyhrávat, to se mi na něm líbí.
Když je potřeba, tak vás sevřou, ale vždy jen proto, abych hrál lépe, ne aby mě nějak zdeptali. Je to asi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ale i v pardubické kabině je hodně kluků, kteří mi velmi velmi pomohli.
Takže se díváte na litvínovské intermezzo přece jen pozitivně?
Ano, získal jsme nové impulsy, poučil se od nových hokejistů, poznal nové kamarády, takže ano.
